pondělí 2. září 2013

Óda na sídliště

Zaobírám se v posledních dnech otázkou, zda sídliště a vůbec ty masy na povel vztyčeného betonu mohou podporovat kreativitu, nebo ne. Nemám na mysli takovou tu moderní "kreativitu pro kreativitu". Ale jestli o nich může někdo třeba myslet v básních? Mohou někoho inspirovat k hudbě? Myslí na ně malíři? Sochaři? Umí naladit dětskou představivost?


Nebo je panelák a jeho kamarádi jen tristní noclehárnou bez budoucnosti, minulosti a východiska?    

 
Odpověď jsem (protentokrát) našla a jsem s ní spokojená. I nové, dosud mě neznámé sídlištní obrazy jsem našla. Kochejte se se mnou. Všechny jsou dílem Jaroslava Duška (neplést s tím "druhým", tento narozen 1970) a najdete je ZDE.

 
A s čím jsem se tak pěkně ukolébala? S textem Kazimira Krajewskeho. Deset let starý text, původně publikovaný v časopise ERA 21 si můžete přečíst v plném znění zde a jak jsem zjistila, byl už na nejrůznějších jiných místech, proslovech a webech mnohokrát citovaný. A přesto mi dodnes unikal.

Servíruju vám své "oblíbené" pasáže. Doufám, že vás takhle na začátku babího léta chytnou a pobaví stejně jako mě.
   

*
Útvar sídliště je ve vývoji města tímtéž, čím byl ve vývoji malby zrod abstrakce. Zatímco 19. a část 20. století maluje již do omrzení realistickou schikanederovskou uličku, je sídliště Malevičem, Lyssickým a někde uměli i Kupku!
*
Sídliště je další vrstva města. Jasně vymezená, končící, začínající, ohraničená, nepřecházející rozplizle v nekonečnou kaši velkoměsta, je čitelná jako kolečko šunky na pizze.
*
 „... na sídlištích, i tam se rodí nová krása, jen ji objevit... To je ale už úkol pro novou generaci, ta naše na to už zřejmě nestačí...“
František Gross, výtvarník, člen Skupiny 42 – rozhovor 70. léta.

*
Sídliště nepochybně nabízí krásu. Fascinující přirozenou, zdravou hrubostí a absencí jakékoliv sentimentality.
*
Prostor skládající poctu volnosti hned za domovními dveřmi, prostor, který umožňuje vnímat horizont, nízké červánky, umožňuje pěší pohyb pro potěšení. Prostor který nabízí výhled na koruny stromů a nikoliv do protější fasády. Zatímco nás město historické naučilo vnímat krásy stísněnosti, sídliště nabízí kontrastně krásnou volnost, skýtanou na každém kroku.
*
Začít sídliště respektovat jako architekturu, protože i kdyby panelák, jeden dům určitého montážního systému, byl architekturou bez architektury, sídliště jako celek architekturou nepochybně jsou.


Přesto se cítím s autorem i v rozporu, v tomto odstavci:

Mýtus o humanizaci – vyplývá z předchozího, z víry, že problémy sídliště lze řešit historizujícími, v podstatě sentimentálními úpravami. Sedlovými střechami a ornamentem na fasádě počínaje a zahušťováním, vytvářením ulic a náměstíček konče. Přesvědčení, že stavbou napodobenin „opravdového“ města se život rázem zlepší, že lidé potřebují pocit ulice a bezpečí dvora je mezi architekty stále rozšířeno. Víra v tento všelék je stejně hloupá jako rozhodnutí léčit zdravého pacienta. Čím vlastně mají a mohou romantické historizující implantáty panelové volné zástavbě opravdu pomoci? Jestli to není totéž jako ignorovat synův hokejový talent a rigidně trvat na původní představě, že z něj bude operní sólista. Léčba sídlišť Krierem, Gehlem a Sittem je totéž jako léčba chřipky popravou, a uplatnění léčebné metody je nejčastěji vedeno touhou po zúčtování.

Já si totiž myslím, že to vytučněné platí i pro sídliště. A ne, že ne. Stejným systémem tří zón - soukromé, polo-veřejné a veřejné, s nádechy náměstíček, ulic a alejí, bylo vymyšleno a postaveno rovnou na zelené louce i moderní barrandovské sídliště. A já mu věřím. Myslím, že funguje a fungovat bude, ještě mu stačí trochu dopomoci. I bez sedlových střech, které mi také přijdou odporné. bude totiž stačit nejlepší koření sídliště: jeho aktivní obyvatelé.  

Žádné komentáře:

Okomentovat