pátek 2. srpna 2013

Kolínský kubismus III.

Asi je to z horka, ale je tu trojka. Nebojte, už poslední ze série a navíc ještě zapomenutá. Kdybych se včera nebavila o blogu a kubismu s kamarádkou, ani bych si nevšimla, že tenhle text zůstal uvězněn jen jako nebohý a smutný koncept! Inu, teď přišla jeho chvíle.  


Potkali se u Kolína a byla z toho vila. Druhá vila, na kterou jsme z Libodřic pokračovali, byl původně zámeček pro rodinu Mandelíků ve vesnici Ratboř. Velkolepé a rozmáchlé entrée dvoukřídlého zámečku s trávníkovým kruháčem před vchodem na mě působilo lehce ponuře. Takhle nějak bych si představovala atmosféru nějakého vesnického hororu nebo detektivky, třeba ve stylu midsomerských vražd. A to i přesto, že jsme vilu navštívili ve slunný den.


Milá slečna recepční se nás okamžitě ujala a provedla nás po objektu i zahradě. Takhle profesionální a lidský přístup se v Čechách málokdy vidí. Nic jí nedělalo problém, ukázala nám hned dva druhy hotelových pokojů, vyprávěla o opravách, popisovala své dojmy ze vztahu hotelu s obyvateli sousedního, starého zámku Mandelíkových, který potomci rodiny dodnes obývají. Pro ilustraci možná bude stačit, že park, včetně cestiček, který obklopuje a má spojovat oba zámky, je násilně přerušen plotem. Škoda.


Slečna recepční byla i lehce zmatená: "Majitelem je  Řek Michalis Dzikos. Je to obrovský milovník české architektury. Hledala jsem si ho a on toho má víc, snad teď bude dělat i něco na Barrandově...".
"Na Barrandově? A nevíte co? Nebudou to Terasy?"
"Ne, velkého nic. Myslím, že je to jen nějaká vila, udělá z toho hotel."


No ano, to "něco" jsou Terasy, roky chátrající. Pana Dzikose neznám, ale z vyhledávače jsem dostala celkem uspokojivý pocit, že tenhle chlapík, který zrekonstruoval i Kotěrovo dílo v Hradci Králové nebo hotel v Brně, to sice nedělá asi jen z lásky k architektuře, ale dělá to obstojně dobře. Podle mě, víc takových, než bouračů zaklínajících se purismem doby. Ostatně i přístavba restaurace v Ratboři je podle mě pozitivním znamením. (Mimochodem, výrazně mi připomínala La Rotonde v Alcronu.) Jen se mu ty Terasy nějak vzdalují, zdá se. Společnost Barrandovské terasy, a. s. založil už v roce 2001 a do roku 2006 plánoval otevřít. Na realizaci ale zatím návrh od brněnského studia Kuba a Pilař stále čeká...



Zpět ale k cukrovarníkům Mandelíkovým. Dvě křídla, dva bratři, dva různé pohledy na vkus. I schodiště měli bratři v každém křídle podle svého vkusu. Jeden zůstal u tradičnější, masivnější formy, druhý se nonšalantně vrhl do vzdušené moderny. Zajímalo by mě, co si o tom druhém schodišti mysleli. To vše je zabalené v kubistickém balení nadpozemského luxusu. Třeba v altánku kousek od vilky nehrály v létě orchestry, ani paní domu neměla malířský ateliér, ani neřádily děti, ani se neservírovala bábovka a čaj o páté. Byl tam, přátelé, regulérní opičinec. Takže koníčky Mandelíkových byly i na dnešní dobu poměrně nestandardní. Zajímavé podle mě je, že se rodina ani nedostala ve složité době druhé světové války do pletek s Hitlerovskou vizí čistého státu. Ač původem Židé, už v roce 1906 konvertovali ke katolictví a na základě jakési prezidentské výjimky byli v roce 1940 vyjmuti z vládního nařízení o právním (ne)postavení Židů.


Interiéry jsou dotažené. Nadchla jsem se pro zdánlivé detaily: původní koupelny, perfektní malované stěny. Vydařené rekonstrukce si díky dobrému PR zaplaťpánbůh všímají i nejrůznější stylisti. Například skvělá Klára Tománková v různých zákoutích vily naaranžovala lampy pro Ženu a život.




Každým coulem zajímavé, neváhejte se tam vydat. Malý tip na závěr: jídlo dobré, ale káva mizerná. Nepomohla ani místní specialita, servírovaný kávový cukr. Vyčistěte si mašinu, cukrovarníci!



Žádné komentáře:

Okomentovat