středa 28. srpna 2013

S hlavou v oblacích

Když po škole jdete na praxi do betonárky, tak to asi s vámi nemůže dopadnout jinak, než že po zbytek života tvoříte hlavně z betonu. To je případ i Dagmar Schmidtové, německé architektky, umělkyně a kurátorky.


V Halle, stejně jako dalších německých městech, vzala sídliště a obytné soubory v posledních dvou dekádách za své. Bouralo se a znovu stavělo, bouralo se a místa se opouštěla, bouralo se a sídliště se zavrhovalo. Obvykle jen proto, že pak vyrostlo sídliště nové.   


Dagmar se rozhodla vytvořit památník celé jedné sídlištní generaci, která v panelácích vyrostla. Jednomu z likvidovaných panelových domů víceméně ponechala půdorys, panely ufikla asi metr nad zemí, místo oken zakomponovala vchody a vytvořila pokoje. Z betonu. Sedáčky, stolky, stoly, koberce, skříňky, kompletně z betonu.  

(Fotku autorky jsem sem prostě musela dát, čistě proto, aby to nebylo tak šedivé, když i venku bylo dnes podivně...)

 

A tak si tu můžete přijít posedět, do takového malého Husákova tři plus jedna, uvolnit se s hlavou v oblacích. I lokalita je dle mého mínění těžké retro, plné vzpomínek: dům-památník leží v ulici Ericha Kästnera, kterého mám neodmyslitelně spojeného s deštivými prázdninami u babičky a knížkami po rodičích: Emil a detektivové a Luisa a Lotka. Jak já to žrala! 


Taková malá připomínka na závěr. Zase je to Německo. Samozřejmě, že tenhle Dagmařin (to jí ale říkám familiárně, že?) záměr ověnčili cenami uměleckými i lokálními městskými. Copak se u nás nic neděje?

Z toho, co jsem dohledala, to vypadá, že lidé si tam rádi chodí posedět, popovídat. Prostě takový "jiný" betonový park. Zajímalo by mě, jak to vypadá v reálu, třeba někdy budu mít přes Halle cestu. Abych byla upřímná, z fotek to na mě působí spíš smutně, až lehce depresivně, nevím, jestli nejsem dnes nějaká příliš senzitivní, ale asi bych si sem s knížkou pohovět nezašla.  

pondělí 26. srpna 2013

Pondělní díky

Nevím, jestli si tuhle písničku užijete, já to tedy zrovna moc tvrdit nemohu, a to ani přes možná až přehnaně nadšenou a nevyváženou recenzi dua post-hudba v před-před-posledním Respektu (nikdy se mi nepodaří přečíst časopisy a noviny v době, kdy jsou aktuální, to už je asi taky osud, asi to znáte). Což mi ještě tedy také připomíná, že v tom předposledním (ne dnešním) byl prima článek o sídlištním skanzenu a Tomáši Džadoňovi, o kterých už jsem psala tady.

(Michael Wolf)

Možná je to špatnou kvalitou nahrávky, možná deštěm, ale já to ani nedoposlouchala. Ale vám to tu servíruju, protože je tam panelák a sídliště a pěkný video obrázek a tak vlastně vůbec všechno a servis prostě musí být.

 
A vím, že i když mě to třeba neoslovilo, vám to něco říct může, protože jste inteligentní a vnímavé publikum. Děkuju vám, že mé postřehy z paneláku čtete a díky za spoustu vás, nových čtenářů, kteří jste se vyrojili během posledních pár týdnů. Příjemně jste mě překvapili a POTĚŠILI! Slovy klasika při předávání indexu: "snad i já vás potěším" a proto přidávám ještě jednu do noty. Taková jsem já :)

Je taková ještě vzpomínková jesenická, taky trochu paneláková a právě takhle v pondělí, vám jistě přijde vhod! Pěkný den i celý týden!

sobota 24. srpna 2013

Ivanka má srdce z betonu

Tohle nebude dojemný příběh o mladé Trumpové. Ivanka není ani tak úplně holčička. Je to maďarský manželský pár (Ivankovi jsou nejen šikovní, ale i krásní, posuďte sami), který vyrábí unikátní nádheru z betonu, ne nepodobnou Gravelli, partě mladých chlapíků z Prahy, o kterých jsem psala nedávno.





Ivanka se mi líbí možná ještě víc. Gravelli má sice čistější a prostší linie a produkty na mě působí tak nějak sošněji, ale u Ivanky je vidět ten dotek ženské ruky, ať to zní jak chce pateticky. Nejženštěji na mě působí právě jejich vlajková loď, betonové barevné dlaždice, kterými už vyzdobili desítky bytů, hotelů, restaurací a barů po Evropě i Asii.








A ještě je tu jeden rozdíl: věci od Ivanky si můžete koupit online i vy, obyčejní smrtelníci. Fotorámeček za devět set, stolní hodiny "Těžké časy" za tisícovku, chladící nádoba na víno za 1150 Kč nebo na krk srdce z betonu za 650 Kč.

 
 
 
 
 
 
Ivanka navíc nemá z betonu jen srdce, ale i spoustu dalších orgánů. Jako vtip dobrý, ale nosit bych to asi nechtěla, jsem moc měkkosrdcatá. Co bych ale jako nosit chtěla, je psaníčko od Ivanky! To mi přijde naprosto vynikající, takže otázka dne zní: kdo z vás mi ho rád koupí :)?





pátek 23. srpna 2013

Je to něco neuvěřitelného

... jak moc se během deseti let může proměnit pohled na kvalitu a požadavky na standardy dobrého bydlení. Otevírám knihu Panelový byt...

 
Hned tahle první fotografie mě královsky pobavila. Kdybyste to nemohli přečíst, obsahuje popisek: "Korkový obklad jídelního koutu má jednak izolační funkci, jednak chrání stěny před poškozením." To asi až po sobě budete házet talíře a po jídle vrhat vidličky. Scénář dramatické večeře potvrzuje i fotografie dole: "Omítka Sajade v případě bytu uvedeného na fotografii dole plní dvojí účel. Kryje trhliny a tepelně izoluje v místě, kudy uniká teplo (za stěnou je balkon)".   
 



Nechybí oblouky a klenbičky mezi kuchyní a obývákem, vysoustružené balustrádičky, maskování panelového stropu přirozeným trámovím! Prostě devadesátková paráda jak má být. Mile a asi nevědomky tuhle rozcajdanost přiznává i sama autorka, když píše, že tyhle obložky a masivní dveře "bychom očekávali spíše v provorepublikové vile". Ale i v paneláku můžu mít vkusnou dvou-digestoř se zabudovanou fritézou (mimochodem, to musí mít i někdo v tom našem paneláčku! Jinak si neumím vysvětlit tak častou vůni "KFC parfému").

 
Do dokonalosti jsou dovedené i prezentované koupelny. V žádné nechybí nezbytná rohová vana, tak důležitý znak statusu světaznalých bonvivánů. V těch nejvymazlenějších jsou i schůdky do lázně, jak jinak, že a pozor, objevuje se i totální hitovka! Rohové umyvadlo! Jednoduše slovy autorky: "z fotografií je patrné nadstandartní vybavení"! 
  




Odkud všechny tyhle "poklady" tahám? Jsou k nalezení v knize Panelový byt  od Heleny Černíkové, která vyšla před deseti lety, v roce 2003. Slyšíte dobře, je to jen deset let!

 
 

Aby to ale nevydalo jen jako námět na horor, v knize jsou i dobré inspirace. Fotky precizně zpracované šatny, košík v dětském pokoji.


 
Zajímavé je, že jedna z kapitol je věnována i balkonům - to považuju vyloženě za záslužné, jen škoda, že v té kapitole jsem se nedočkala žádných reálných fotografií z realizací, jen pár nápadů v náčrtcích.
 

 
Při listování jsem zavzpomínala i na totálně retro záležitosti, jako je třeba židle pro sedací míč...
 
 
Něco se mi dokonce líbilo hodně, například pohled do tohoto bytu. Nevadí mi ani oldschool sporák, ani prapodivná díra dole v luxferové stěně. Interiér je vyřešen čistě a nadčasově, modernizace bude vždy možná podle potřeb a možností obyvatel.  
 
 
Pak jsem si ale povšimla, že takhle "strohé" interiéry asi jen tak v roce 2003 neobstály. Popisek u jednoho z mála koukatelných obrázků, jednoduchého interiéru ložnice, říká, že se jedná o "zatím provizorní zařízení ložnice". Podle fotek se ale majitelům snažím věřit, že se snad při zhotovování finální verze jednoduchosti nezpronevěřili...
 
 
 

středa 21. srpna 2013

Srpnová mlha

Jeden známý má na dnešní datum nastaveny na Facebooku narozeniny, i když to není pravda. Prý si tak důmyslně vyseparovává "skutečné" přátele, zrno, které ví, kdy slaví, od plev a k tomu přidává i test na gratulanty, jak jsou na tom se znalostí událostí noci z dvacátého na jednadvacátého srpna. Takže bacha, tahle historická noc může i dnes otestovat vaše kvality.

  
Tuhle fotku jsem fotila dnes ráno na balkoně. Vstávala jsem už do tmy a venku při zalévání květin byla v županu. Neměla jsem ho na sobě několik týdnů. Je to pro mě znamení, že přišel podzim.

Do téhle lehce nostalgické a posmutnělé nálady se mi přesto podařilo objevit věci, ze kterých mám radost. Navštívila jsem Bubenskou 1 a líp poznala Gravelli. A tuhle betonovou spanilou jízdu musíte znát i vy! Loni byli k vidění na Designbloku, letos budou na For Archu a do té doby se kochejte českým mladým betonem třeba tady.



Betonové stoly, lustry, misky, ... no není nádhera, že se dnes můžeme zabývat takovými vlastně úplně obyčejnými až povrchními věcmi a v mlze vidět snad jen metaforu podzimu? Díky těm, kteří to za nás po všechny ty dlouhé předrevoluční srpny odžili.