středa 31. července 2013

To už je diagnóza...!

...vykřikuje O., když si už po x-sté pouštím tenhle song. A já říkám: je to možný!


Ta písnička! Je tak neotřepaná, kůl a in! Narazila jsem na ni díky včerejšímu příspěvku o slovenském Památníku. Manželé ji dávali když jsem ještě ani nebyla na světě. Já ji tedy do včerejška neznala, znala jsem jen tuhle klasiku: 


I když jsem (dodnes) byla na Jižáku všeho všudy možná tak pětkrát, tak z neodolatelného rýmu "Jižák Jižák město snů - my žijem tu už spoustu dnů - beton je tady a beton je i tam" a "Prahy" se staly zásadní milníky mé puberty. Takže dnes je to vlastně takové dvojnásobné retro. Krásný poslední červenec!



PS: Skupina Manželé stále funguje, což vás možná taky překvapí. Můžete si je v klidu objednat na akci. 



 

úterý 30. července 2013

Jdu do Pamätníku ľudovej architektúry

Na začátku měsíce jsem vás vyzývala k dobrému skutku. Stačilo klikem podpořit projekt barevnější školky na barrandovském sídlišti. I když věřím, že spousta z vás se zapojila, na vítězství to nejspíš nestačilo... Aktuálně (pomalu se to láme na úterní půlnoc) "jsme třetí". První dva projekty, které nás předehnaly, tedy ty, které se realizace dočkají, jsou na hranici deseti tisíc hlasů. Pokud nezasáhne nějaká vyšší moc, fasády tedy budou barevnější v Ivančicích a Katovicích. Na realizaci jsem zvědavá.

 
Tenhle příspěvek je zase tak trochu výzva. Tentokrát teda s mimořádně údernickým názvem. Pamätník ľudovej architektury. A nejen název je výživný! Památník to bude totiž celkem odvaz, tři původní roubenky na střeše věžáku v Košicích. Umístí je tam Tomáš Džadoň, výtvarník, který se věnuje panelákům odjakživa a jeho tvorbu jsem vám už trochu představila v březnu.


Na první pohled lehce pološílená akce si mě okamžitě získala a může si získat i vás. Připojte se na HitHitu a přispějte. Už za tři pětky vám pošlou děkovný pohled a za kilo tuhle báječnou placku Som z paneláku co je na obrázku, nebo Som sídliskový typ. Zdá se mi, že v té slovenštině to má ještě větší grády, než v češtině. A jestli chcete, aby Tomáš vaše ctěné jméno vyryl do trámu chajdy, není problém. Už za tři tisícovky ho tam budete mít. Tak na co čekáte?

Ano. Třeba i tahle origoš pocukrovaná kráska bude stejně hezký zasněžená i na střeše třináctipatrového paneláku na sídlišti Dargovských hrdinov. Oujé. 

pondělí 29. července 2013

Zajímavá žena má zajímavý byt

Určitě ji mnozí z vás zaznamenali, aniž by o tom asi vlastně tušili. Z jejího pera se totiž vyloupla polštářová speciálka Pillow Heaven ve Vršovicích, která v současnosti už ale pokračuje po vlastní ose. Kromě toho má Michaela Losekoot to pero krásně lehké, skladné a vtipné. Občas k popukání, občas melancholické. Počíst si můžete počíst na jejím blogu. Tahle úžasná žena má neméně úžasné bydlení. Nespoutané. V paneláku, přátelé.


Pomohla jí ho vytvořit Pavla Kirschner a dnes jste ho mohli vidět na iDnes.cz. Pokud by vás zajímalo, co o svém bydlení v paneláku píše sama obyvatelka, je to post o krásné vědě domovědě





(fota jsou namíchána z Pavla KirschneriDnes.cz a blogu
 

Nádherný byt, před kterým se vážně skláním, bych si já sama ale neužila. Na mě je už dost scénický. Co je ale důležité, že i ten největší popírač domovědy musí při porovnání aktuálních fotografií a černobílých snímků z doby "před" musí jednoduše kapitulovat.

středa 17. července 2013

Šedesátiny

Tyhle kulatiny dnes slaví Strakonická. Ano, ta čtyřproudovka, kterou jedete, když míříte na víkend na Lipno, třeba. Soudruzi 17. července 1953 přestřihli pásku a začal provoz. Cesta podetnula barrandovskou skálu, odřízla ji od řeky a tak trochu od světa. Dokonalost pak byla dokonána Barrandovským mostem, kdy byl vilkový Barrandov oddělen od zbytku Prahy úplně. Ale dnešek patří Strakonické a tomu, na čem vyrostla.


Pro mě je ten pruh asfaltu jakýmsi předělem mezi starým dobrým světem a "novou dobou". Z relaxačního a rekreačního areálu pod Terasami, ohraničeného tratí na Plzeň, nezbylo vlastně nic.


Na břehu Vltavy byla loděnice s více než stovkou lodí, na pontonech klubovna s občerstvením, plovárna s vybudovanou písečnou pláží, volejbalové a basketbalové hřiště a deset tenisových kurtů. Prostě velká konkurence Žlutých lázní na protějším břehu, ideální místo, kde strávit letní dny, takové, jaké jsou právě teď. Asi aby bylo dílo dokonáno, ve stejné době, tedy v padesátých letech, se utrhl kus skály nad venkovním barrandovským bazénem, který se už pak ale nikdo nesnažil opravit a místo upadlo v zapomnění.


Dnes bych tam rozhodně horká odpoledne trávit nechtěla. Je mi zatěžko tam i projet po cyklostezce, které tam vede. Z jedné strany smrdí výfuky, z druhé hučí vlaky. Přesto se občas zastavím a zahnu k bývalému koupališti. A pokaždé tam na mě padne ten škraloup teskné nostalgie, vzpomínek na dobu, o které jsem jen slýchala a určitě si ji zidealizovala. Na dobu, kdy tam bylo krásně, noblesní dámy se slunily na lehátkách u Vltavy, pokuřovaly ze špiček, malí kluci ze Slivence řádili na skokanském můstku a seladoni v plavkách leštili strojovny na svých jachtách.


Říkám si, jak si budou o naší době vyprávět potomci za sedmdesát let? Nejspíš jim bude připadat krásná, retro, báječná! Tak honem, utíkejte si udělat odpoledne tak perfektní, jak vaše gusto káže! Děláte to pro budoucnost: ať ty naše děti nemají důvod si něco nalhávat!      
          
 


(fota archivy FB Praha před 100 lety & Barrandovské terasy)

úterý 16. července 2013

Já nechci prudit, ale...

máte sklep? ... hlasujete?! Jak jsem vás nabádala v prvním červencovém postu? Každý den můžete jedním klikem podpořit barevnou školku na sídlišti na Barrandově a dvěma kliky třeba nárůst vlastní svalové hmoty v oblasti paží!


Klik pro Barrandov: ZDE
Klik pro maskulatůru: u vás v kuchyni, třeba ;)

Panelákový krasohled je foto-print na plátně, který si můžete koupit. A fanouškům barev ještě pecka Colours od milovaných Hot Chip! No uznejte, když už vás takhle hýčkám, to by bylo, aby se nehlasovalo!



Mýdlem provoněná

Tenhle skvost jsem objevila díky Míše Hečkové z Plechárny. "V tom Bruselu" holt nakonec dokáží z veřejných financí udělat bombasticky i takovou věc, jako je projekt sociálního bydlení.

 
 
Z bývalé továrny na mýdlo Savonnerie Heymans, která fungovala už od sedmnáctého století a na začátku devadesátých let zela prázdnotou, vykouzlilo studio MDW skvělých 42 bytů v devíti domech.


Komplexu neodepřeli ani hvězdný pel tak populárního industriálního a loftového stylu. Původní tovární komín dnes odvětrává garáže, panely ze skladiště jsou letní stinnou pergolou. Všechny domy jsou nízkoenergetické, ne-li pasivní. Jak přirozené.


Antracitové panely, dřevo, které ošlehá vítr a déšť, kov a sklo. 

 
Celá paráda vyšla na docela dost těch veřejných peněz. Celkem 11milionů eur, což mi pohotový konvertor přepočítal podle dnešního kurzu na 286 220 005,04 Kč. Architektonická ocenění komplex sbírá jednu za druhou, lepí se na něj jak na mucholapku. Studio zaslouženě jásá. Že i sídliště může vypadat hezky. My zatím můžeme nasávat inspiraci a nápady, ty nám naservírovali na stříbrném podnose zadarmo.




Tady se můžete podívat, jak kámen vypadal, než z něj hoši z MDW vybrousili klenot.

pondělí 15. července 2013

15. července 1988

 
Malinko mimo, ale nemůžu si to jednoduše odpustit. Nevíte jak 15. července 2013 naložit s večerem? Přitom je to dnes, na svátek sv. Swithuna (takový britský Medard - nosí spolu stejnou kápi, co z ní když na jejich svátek prší, pak čtyřicet dní kape), úplně jasné. Věnujte jeden večer jednomu dni. Naprosto parádní román na letní večer, ať už sáhnete po české nebo anglické verzi, bude se vám líbit.

Je to klasika: jeden den, jeden pár, během dvaceti let pokaždé jinak. A kdo nerad knížky, nebo ji nesežene (třeba já tu svou získala až v knihovně a pěkně dlouho jsem si počkala), může si pustit film. Na jeho shlédnutí se teprve chystám, ale na ČSFD ho oznámkovali 74%, takže propadák to asi nebude.

 
Díky, Alice!

pátek 12. července 2013

Kolínský kubismus II.

Hlavním impulsem naší cesty na východ byla Bauerova vila. Navrhl ji Josef Gočár a stojí na dvoře statku. Teď to vypadá trochu komicky (bizarnost blízkých hospodářských stavení je navíc umocněna lehce naddimenzovaným parkovištěm, kde nikdo kromě nás v době naší návštěvy nebyl...bohužel) a troufám si tvrdit, že podobné to bylo i v době výstavby. Vila sama o sobě je nádherná. Půvabu neubírají ani hygienické nemocniční návleky, kterými si návštěvníci na příchodu do vily musí zkrášlit boty. A jejichž jsme nebyli zdaleka první uživatelé.

 
 
 


Všimněte si mement jednotlivých epoch. Tak třeba Gočárem navržený velkorysý plot s kubistickou bránou se prý plně nikdy (až do doby nedávné) nerealizoval. Prostě bylo lepší mít to hospodářství bez bariér. Zatímco na dvoře vládlo zemědělství, o pár desetiletí zpět to byli družstevníci a jejich moderní domovy: kus zahrady, hned za dřevěným zahradním pavilonkem (který je přesným dvojčetem altánku na zahradě hradčanské Stachovy a Hoffmannovy dvojvily), si pro sebe urvaly dva družstevnické paneláky. Panelák na vesnici je něco, na co si vážně nepotrpím. právě že naopak. Nemohu se dočkat dne, kdy mi někdo jejich význam a výstavbu rozumně vysvětlí. Ale tak alespoň že z nich mají obyvatelé hezký výhled na vilu a třeba si tím i majitelé těch bytů zlepšují estetické cítění. Snad.

 
 
 
Uvnitř vily je dnes muzeum. Kubistický nábytek, lustry, porcelán, keramika, obrazy a grafiky. Balzám na duši každého, kdo se do her hran kdy zamiloval. Tak třeba "ultimátní" kolekce skleněných kubistických lustrů v dětských pokojích vily:
 

 
 
Kredenc v kuchyni a věšák v hale, rondokubistická váza od Ladislava Machoně (vyrobeno v Bechyni, 1920-22), stínohra kubistických tvarů na okenních roletách... parafrází řečeno: krása a nádhera střídá krásu a nádheru, jen tam vzadu je výjimka, dvě nádhery vedle sebe.
 


 
 
To, že je to stavba úžasná a skvělá a unikátní, si přečtete všude, však je to nad slunce jasnější. Co si na návštěvách podobných míst vždycky nejvíc užívám, je snění. Takové zasnění směrem do minulosti.
 
Vidět, jak tam majitel a židovský velkostatkář Adolf Bauer se svou o patnáct let mladší ženou Emilkou žili. Který kout měl asi tak nejraději on a který ona? 
 
Průvodkyně a skvělá povídavá paní správcová, nám říkala, že nahoru do patra prý manželé ani moc nechodili, horní pokoje že byly hájenstvím jejich dcer. Navíc v interiéru už s kubismem moc nepočítali, bylo toho na ně moc?
 
Proč si Bauer, jinak zdá se velmi konformní maloměšťák, vybral Gočára a rozhodl se postavit si ve vísce, v té době o pěti stech obyvatelích, dům, jaký ani v Praze ještě neměl obdoby? Kde se vlastně ti dva potkali? Nebo to bylo tak, jak se drbe, že strůjcem moderní stavby byla mladá paní domu, Adolf jí chtěl vyhovět, ale do domu si už hranatosti nepustil?
 
A v drbech můžeme pokračovat, proč si paní Bauerová tak brzo po manželově nabrnkla novou známost a utekla za ní do Prahy? A jak na dům reagovali vesničani, kteří prý Bauera zrovna dvakrát nemilovali?
 

Mojí lehkou úchylkou jsou také vědecké práce. Bakalářky a diplomky se dnes píší jak na běžícím pásu a tématem snad už bylo ledacos, včetně názorů na vesmír a přilehlé okolí. Nebojím se s nadsázkou přiznat, že sama jsem toho zářným případem. Nadšená jsem ale byla, když jsem zjistila, že i o této vile a rodině majitelů byla jedna práce napsána. Z ní jsem vyčetla zajímavé detaily: třeba že i Emilka se dožila, stejně jako její muž, jen padesátky. Zatímco on zemřel necelý měsíc po svých kulatinách na cukrovku, Emílie je nepřežila ani čtrnáct dní. Její poslední stanicí ale byla Osvětim, stejně jako pro její mladší dceru Hanu. Starší Věra zemřela v Terezíně.  

Ale zpátky do vily. Dobré je vždycky něco okopírovat. Krást jako umělec. Tady mi ke krádeži přijde vhodná znovu opravená keramika v koupelně (Rako). S jistotou bych si odpustila květinky, ale jen ten způsob cik-cak dlaždičkování je výborný. Jednoduchost, která se osvědčila před sto lety bude dobrá všude.


Byl pro vás tenhle post málo architektonický a máte pocit, že jste se o vile nic nedozvěděli? Vydejte se tam sami! Místa jako je zrovna tohle pozornost a přízeň turistů potřebují, stejně jako Češi potřebují je.

P.S.
Vilu spravuje Nadace Kubismus na venkově. Při jednom z výletů do Českého ráje jsme narazili na další památku, kterou by si také mohli zařadit do portfolia venkovských kubistických objektů. Je to aspirant s nezaměnitelným duchem doby.



úterý 9. července 2013

Kolínský kubismus I.

Jsem odkojená Cidlinou a Labem a nejbližší největší město mého rodného města je pro mě dodnes symbolem města. Už jste se v tom úspěšně ztratili? Prostě jsem jen chtěla říct, že města by měla vypadat jako Hradec Králové! Krásný starý střed, dobře vyřešená sídliště, skvělé vilové čtvrti a výborná doprava. Ale nejlepší je centrum. Jedině korzem po Ullricháku zjistíte, jak vypadá městský bulvár. Jedině na Masarykově náměstí pochopíte sílu významu první republiky. A co teprve muzeum a gymnázium! Společným jmenovatelem té krásy jsou dva architekti: Gočár a Kotěra.

Ve jménu těch dvou jsme si udělali výlet na venkov za venkovským kubismem. I když to může znít jako protimluv, kubismus bývá spojován s městem, není to tak. Dvě vily, obě nedaleko Kolína. První, Bauerova vila v Libodřicích, slouží dnes jako muzeum kubismu v rámci projektu s trefným názvem Kubismus na venkově. Druhá, původní sídlo místní majetné rodiny Mandelíků, je teď velevznosným hotelem Chateau Kotěra.

V domech, ze kterých dýchá ne až tak dávná minulost mě vždy nejvíc uhranou povrchy. Na které lze sáhnout, u kterých si lze představovat, že se jich dotýkali i lidé, kteří si dům vysnili, postavili, žili v něm. Stejně jako vzory. Ty bývají nejen odrazem doby a trendu, ale i myšlení a vkusu obyvatel. Však se jen podívejte kolem sebe, jakými vzory jste se obklopili. Kdo říká, že nemá žádné, lže ať se podívá znovu. Určitě jste si je nevybrali jen proto, že jsou módní.

Něco málo inspirace, sto let staré, od Bauerů alias Gočára:













Něco od Mandelíků alias Kotěry:






Že to není tak kubistické, jak jste si představovali?

Mimochodem, výlet pro mě byl přímou linií navazující na přenádhernou monografii o Josefu Gočárovi, kterou jsem dostala loni a na divadelní představení Divadlo Gočár, na kterém jsem byla na jaře. Viděla jsem ho v Komedii a byla jsem nastavena v nějakém ne zrovna dobrém modu, ale určitě doporučuju. Rýmy jako:

To vám teď ani nepovím
Nakreslím a zakreslím
Možná, že to zítra zahodím
V kavárně si takhle sedím
Doutník si dám
Psí dečky a hůl, jó
Jsem elegán
A říkají mi „pán“.

Jsou dokonalé. Kdopak si to asi tak zpívá :)? Kotěra, nebo Gočár?





 
A protože je toho o kolínském kubismu ještě mnoho zajímavého, pokládám pero, upouštím myš, zaklapávám fotoaparát a klávesnici a přeji vám pěknou noc, plnou těšení na další hranatý díl. Třeba bude trochu rooondooo, rrrrr- - - - :)