pátek 7. června 2013

Zlatý pruh

Takhle bych to úplně nenapsala. Napsala bych to jinak. Ale i tak tu atmosféru cítím a sdílím. A je mi trochu líto, že jsem ta místa nemohla poznat třeba před dvaceti lety. Přináším vám takovou malou páteční chvilka poezie a zamyšlení na víkend. 

Josef Kroutvor se zamiloval do Novohradských hor. Kraje tak zvláštního a jiného, že i když opravdu nejsem zápecník, nic podobného jsem ještě na světě neviděla. Musíte ale asi mít v mysli napsáno "vstup povolen", aby se vám ta místa taky vryla pod kůži. Kroutvor měl doslova dny otevřených dveří. 
 

Fotky jsou tak tři roky staré. Barevné. Protože všechno už je barevnější. Dovedete si tam v tom tichu a čekání na lepší zítřky někde představit paneláky? Asi ne, co? A přesto tam jsou. I Kroutvour se zalekl, che. Já je ani tenkrát nevyfotila, asi abych je ze vzpomínek vytěsnila a nebyly tam. Tahle metoda mi jinak úspěšně funguje, u všeho a u každého si pak uchovávám jen to hezké. Kroutvor to ale oživil. Ach, ten Kroutvor. (Musím to jméno furt psát a opakovat, je fascinující, jak se ten tvor kroutí :)!)


Nevěřím v lidskou hloupost. Přijde mi hloupé myslet si, že lidé jsou hloupí. Nejsou. A tak si říkám, na co mysleli ti lidé, když paneláky pro malebnou vesničku kreslili, stavěli, stěhovali? Na co mysleli lidé, kteří původní domy a vesnice ničili a rovnali se zemí? Na co mysleli ti, kteří zůstali na té západní straně plotů? A co si říkali první objevitelé zapomenutých zákoutí? Odpovědi k dodání pouze na místě.

 
Z balady jsem vybrala jen pár úryvků. Celá je ve sbírce V Kupě, kterou si můžete pořídit třeba tady. Vy, kdo jste spíše posluchači, než čtenáři, tak vězte, že také existuje celkem povedená rozhlasová inscenace Zlatého pruhu! Je snadno dosažitelná vyvítekde a protože nikoho nechci navádět, link nepřidávám.



Zlatý pruh
Balada o pohraničním pásmu a železné herce

Cesta do Nových Hradů
Vedla přes nádhernou oboru
Kolem buquoyské hájovny
Vyděšené ptáky za vysokým plotem
Jako v koncentráku
Obora končí u asfaltky
A nahoru do Hradů
Jsem si musel kolo už vytlačit
Pomalu jsem stoupal a vedl kolo
A věděl jsem, co už přijde
Na hoře u kapličky
Na rohu Stalinovy ulice
Stál voják se samopalem –
To byla první výzva
Za hotelem Máj
Už začínalo pohraniční pásmo
Země tajemná a nepřístupná
Kam lidé nesměli vstoupit
Tam za silnicí začínala země hub
A nekonečných borůvkových plantáží
O tom se vyprávěly legendy
Ale málokdo tam byl
Snad jen dřevorubci a šoféři
Když sváželi dřevo z lesů
Prošel jsem ulicí velkého generalissima
A opřel si kolo o zeď
U místní cukrárny
Za sklem chladícího pultu
Který hučel jako lodní motor
Leželo několik sladkých kousků
Objednal jsem si kávu
A ke kávě žloutkový věneček
A vytáhl jsem mapu
Otáčel jsem ji dokonal sem a tam
Hledal jsem sever
Ale více mě zajímal jih
Hledal jsem Kraví horu a Žofín
A snažil jsem se vyčíst z mapy i to
Co tam právě nebylo
Jak se dostat co nejdál do lesů
Na Dobrou Vodu
A možná i na Mlýnský vrch
Uchopil jsem žloutkový věneček
Pozvedl ho k ústům
A chystal se ho opatrně skousnout
Skousnout a vychutnat
Opatrně jsem nakousl ten sladký kousek
Ale už neskousl



Vzal jsem kolo
A pomalu je svedl dolů k benzínové pumpě
Z hlavní asfaltky jsem odbočil
Ke staré bažantnici
A pak už jsem se začal řídit jen smysly
V oboře byla tma jako v ranci
A já neměl na kole světlo
Šlapal jsem a uháněl
Stále ve střehu jako nějaké zvíře
Jel jsem poslepu a popaměti
A řídil jsem se světlým pruhem nad hlavou
Který se táhl dlouhým průsekem
Jako řezná rána
Jako škrábnutí diamantem
Jel jsem a uháněl o závod
Stále zahleděný do tmy před sebou
V mírném předklonu nad řídítky
Šlapal jsem do pedálů
Až najednou to přišlo
A já začal cosi vykřikovat a zpívat
Hulákat na lesy a recitovat

 
 
 
 

Na náměstí vyhrávala Blechmusik z Weitry
A rakouské markytánky chodily po náměstí
A nabízely z malých soudků kořaličku
U Heidingerů se mluvilo německy i česky
Rakušáci si objednávali Schnitzel
A Češi si dávali s chutí vepřovou
Pan Heidinger roznášel pivo
Napravo i nalevo
A nedělal mezi hosty a domácími žádné rozdíly
Byla to krásná euforie – jak jinak!
Navečer byl v Nových Hradech zase klid
A kdyby se komunisté v noci vrátili
Všechno by běželo a klapalo jako dřív

 
Pohraniční pásmo se otevřelo do neznáma
S nadšením, ale i s pocitem tísně
Začal jsem objevovat neznámý svět
Pronikat dál a dál do hlouby lesů
Tam, kde se už střílelo do zad
Ticho lesa bylo posvátné a k zbláznění
Mlčely kameny, kmeny starých stromů
Jako by divočina měla tisíce očí
Posadil jsem se na povalená boží muka
A hleděl do podivné krajiny
Z níž odešli lidé
A z níž odejít museli
Někteří hned po válce
A někteří až na počátku normalizace
Když byli přestěhováni do paneláků ve vnitrozemí
Na každého došlo
Ať už to byl Němec, Čech, rumunský Slovák
20. století hrnulo před sebou lidi jako buldozer
V dálce svítila bílá věž novohradského kostela
Stála tam jako vztyčený prst
Jako maják poutníků a pocestných
Možná i jako varování
Je zbytečné se ptát
Kam zmizely venkovské hospody
A svaté obrázky na rozcestí
Vojenské cesty jsou strohé
Na povel uhánějí vpřed
Ani na mapu se nedalo spolehnout
Často cosi slibovala
Ale byla to nakonec jen pouhá jména
Názvy, které už ztratily smysl
Na Žofíně stála jen stará zpustlá hájovna
Ale lovecký zámeček – Sofienschloss nikde
Jako by se propadl do země
Po bráně se dvěma jeleny v říji ani stopy
Na místě bývalého zámečku rostla jen tráva
A nad historií šuměl les
Pohraničníci zámeček vybydleli
A nakonec srovnali se zemí
Prales Žofín založený už v roce 1838
Postoupil o krok vpřed
A civilizace udělala několik kroků vzad
Ani na Stříbrné Huti nezůstal kámen na kameni
Cesta sestupovala do hlubokého údolí jako do jezera
Nořila se do tišiny smaragdů a lesního skla
Školu a domy vyhodili dynamitem do vzduchu
I sklářské peci rozvalili a rozbili palicemi
A kusy naházeli do potoka
Stavební suť pečlivě urovnali
Aby zde nikdo nemohl ani tušit přítomnost člověka
A přece u potoka jsem nalezl starý rybízový keř
Zarostlý ve vysoké trávě a porostlý lišejníkem
Několik červených kuliček viselo na větvičce
Jako krůpěje ptačí krve
Ano, ochutnal jsem tyto drobné plody a chutnaly trpce
Jako zázrakem se zachoval jen kamenný můstek
Jeden malý oblouk, oblouček přes potok
Spíše přeskočení než most
Průzračný vodní proud čeřil zrnka písku
Rozčesával vodní trávy
Jasná voda přinášela pokoj a uklidnění
Zul jsem se a vstoupil do chladné vody
Jako poutník, který se potřebuje osvěžit
Procházel jsem potokem a nacházel zbytky pecí
Keramické střepy a kusy skloviny
Voda chladila a laskavě hladila
Šel jsem po proudu až k místu
Kde se potok vléval do Lužnice
Která pramenila nahoře v lesích – ale na rakouské straně
Lužnice, Lainsitz, přitékala do Čech, aby Čechy opět opustila
A vydala se k Weitře a odtud ke Gmündu
Až u Velenic se stala opět českou řekou
Jen voda dovede splynout
A jen lidé vody rozdělují







 
Mým koněm bylo vypůjčené kolo
Od kamaráda Mirka
Stará herka
Ještě poctivá kovářská práce
Těžký černý rám
Popraskané kožené sedlo se dvěma péry
A také masivní nosič
Dělník, kterému prý kdysi kolo patřilo
Pracoval v cihelně
A každý den po směně
Naložil na nosič pár cihel
Utáhl je řemenem a vezl domů
Za léta navozil hromadu cihel
A z cihel si postavil dům
Znělo to jako pohádka
A bylo to snad i podobenství o tom
Co je třeba konat a činit

 
Kráčel jsem bez reptání a vedl kolo
Na Dobrou Vodu a Vodu Hojnou
Když jsem byl nahoře, skočil jsem do sedla
Z kopce jsem nabíral rychlost
A z kola se stala harfa Orfeova
Sluneční paprsky drnkaly o dráty
A já se nemohl nabažit té krásy kolem
Lesy, lesy, zalesněné pláně
Lesy a černá údolí
Husté zástupy smrků
A na rozcestích staré buky
Z hloubi lesa se ozýval lesní roh
Byla to romantika se vším všudy
Opožděný výlet do divočiny Novohradských hor
Šlapal jsem do pedálů a šlapal
Jelo se mi dobře a ještě líp
Sjížděl jsem do Pohorské Vsi
A tu jsem málem spadl z kola
Žádná pohorská vesnička
Stavení rozházená po stráních
Jak sliboval název obce
Ale paneláky, šedé krabice
Sídliště uprostřed lesů
Do Pohoří bylo ještě daleko
Ale tam jsem chtěl dorazit stůj co stůj
Minul jsem Baronův most
Starou opuštěnou hájovnu
Poslední zastávku před neznámým cílem
Kolo jsem vedl a tlačil do kopce
A domlouval té staré herce
Ještě kousek a už tam budeme
Když jsem pak u jezera
Vlastně velké vodní nádrže – klauzy
Přehrady na plavení dřeva
Vystoupil na planinu
Celá krajina změnila tvář
Tam kde bývaly kdysi louky na pasení dobytka
A sem tam i chudé bramborové políčko
Vlnila se režná tráva jako na pampě
Vstoupil jsem do malé Patagonie
A mé klukovské sny se konečně naplnily
Otevřená pláň se podřizovala vůli větru
A vlnila se snad i v naprostém bezvětří
Rozštípnuté a vyvrácené kmeny mohutných stromů na okraji lesa
Rozházené třísky a obnažené kořeny trčící vzhůru
Svědčily o urputných bouřích a zápasech s živly
Pohled do tohoto ztraceného koutu světa mě fascinoval
To už nebyla procházka parkem s knížkou v kapse
To byl les totemů
Kde vládl bůh hromu
Voda v jezeře byla ledová a nepřístupná
Místy zbarvená do červena od nánosů rašeliny
Potok, který sem přitékal
Zanechával za sebou dlouhou klikatou čáru
Prodíral se pampou
Hloubil panenské tůně
A vysypával je jemným pískem
Cesta překročila potok
A zamířila k nejasné siluetě

 
Na návrší stálo Pohoří
Kdysi městečko – teď už jen kulisa mezi stromy
Ještě zde stála věž kostela a zbytek lodi
Stěny byly popsané a počmárané vojáky
Vše, co bylo dřevěné
Bylo vhozeno do ohně
Oltáře, lavice a dveře
I dlažba kostela byla vytrhána
A těžké kamenné desky vyrvány nadlidskou silou
Nebylo zde jediného místečka
Které by zůstalo barbary ušetřeno
I v Pohoří řádila stejná zloba
Jako na Žofíně a na Stříbrné Huti
Z městečka nezůstalo skoro nic
Zbytek školy a rozbořený dům naproti
Stará alej běžela do prázdna bývalou ulicí

Žádné komentáře:

Okomentovat