neděle 30. června 2013

Nejslavnější panelák


Ano, je to on, Tančící dům, moderní klenot pražského nábřeží, který nechybí v paměti digitálu žádného turisty v odletové hale Letiště Václava Havla. Ač to možná mnohé z vás překvapí, je postaven z panelů. Ale lišácky, každý panel je tak trochu jiný.

Přidávám inspirativní rozhovor Petra Volfa s Rostislavem Šváchou, pro mě nepopiratelnou ikonou panelových sídlišť. Text je třináct let starý, ale rozhodně není v pubertě. Je skvělý a klidně by mohl vzniknout včera. Zítra snad už raději ne, to bych si přála optimističtější. Dost pesimistické na tom totiž je, že to je rozhovor, který byl publikovaný v časopise Reflex, kde už ale nic takhle skvělého pěknou řádku let bohužel nenajdeme...


Ze sídliště neodejdu

Sídliště. Králíkárny. Jsou prý odsouzena k zániku. A když nezaniknou, promění se v ghetta či slumy chudých nebo přistěhovalců. Vznáší se kolem nich neustále množství dohadů a odhadů, klopotně se hledají cesty jejich zušlechtění i řešení „konečná“ formou odstřelu. Už celá devadesátá léta. Pořád. Kdo za ně může? Komunisti, nebo avantgardisti? A je na nich aspoň něco dobrého? Týkají se přece tří miliónů lidí téhle země. PhDr. ROSTISLAV ŠVÁCHA(48) je mezinárodně uznávaným odborníkem na architekturu dvacátého století. Když v osmdesátých letech vyšla jeho kniha Od moderny k funkcionalismu, koupil jsem si ji raději dvakrát: kdyby mi náhodou tu, kterou jsem musel pořád někomu půjčovat, někdo ukradl.

Proč bývají poslední dobou z neblahé podoby sídlišť osočováni funkcionalističtí avantgardní architekti, kteří snili o nových městech stavěných v zeleni, městech nezávislých na historii?
To jsme v pozicích generálů po bitvě. Ale už od devatenáctého století se musel řešit zásadní problém, kam ubytovat markantně vzrůstající populaci, která se pod vlivem kapitalistické ekonomiky několikrát navýšila. Ve dvacátém století se všechno ještě stupňovalo a ubytovat na určité úrovni masy lidí nebylo jednoduché. Devatenácté století to řešilo výstavbou horších či špatných činžáků, které se pořád držely městských schémat. Stály v ulici, v bloku, měly dvory. Avantgarda přišla s nápadem, že idea stavění v uzavřených blocích je špatná a že by se měla nahradit hygieničtějším – a jak věřili – i lidštějším schématem. Tak vznikla sídliště, jak je známe dnes.

Je myšlenka zbavit se bloků v základu chybná?
Z čistě zdravotnických hledisek na ní něco bylo. Jenže jde i o jiné věci, které si moderní architekti uvědomili až ve druhé polovině dvacátého století, v padesátých a šedesátých letech: o vnímání města a psychologii jeho obyvatel. Přišlo se prostě na to, že město tradiční, s ulicemi a náměstími, vyhovuje mentalitě člověka lépe než funkcionalistická města v rovnoběžných řádkách usazených v zeleni. Nicméně myslím si, že právě tohle usazení v zeleni není vůbec hodnota, nad kterou se dá mávnout rukou.

Je pravda, že monokulturní zástavbu předznamenaly blázince, nemocnice a kasárna?
To je neoddiskutovatelný fakt. Určitým vzorem pro funkcionalisty se staly velké psychiatrické ústavy Rakouska-Uherska a stejně tak i nemocnice. Za důležité pokládám, že tyto velké celky přelomu devatenáctého a dvacátého století neprojektovali nějací druhořadí rutinéři, nýbrž vynikající architekti.

Osobně mám slabost pro architekturu jednotlivých pavilónů i pro celkové řešení psychiatrického ústavu v pražských Bohnicích. Jako by se v něm všechny objekty propojené trávníky a stromy nacházely ve vzácné rovnováze. Dá se vůbec – z hlediska estetické- ho – srovnat se sídlištěm, které ho obklopuje?
Lze to srovnat, protože jde v obou případech o ideu města vymyšleného architektem. Jenže rozdíl je v měřítku. V psychiatrickém areálu se postavily mnohonásobně menší domy a jejich architektonická kvalita je samozřejmě jednoznačně také na straně tohoto areálu. Architekti sídliště už pracovali v naprosto jiných podmínkách – místo cihly měli k dispozici panely. A zatímco psychiatrický ústav byl postaven s co největším ohledem na pacienty, prioritou bohnického sídliště bylo ubytovat co největší masu lidí.

Přesto se nedá říci, že by například takzvaní vědečtí funkcionalisté nebrali ohled na člověka – vycházeli z celého spektra dobových poznatků, které se snažili uplatnit. Co v jejich pojetí zaskřípalo?
Původní myšlenka funkcionalistického sídliště se ohlížela na faktory, které se dnes zdají jako čistě fyzické: dostatek světla, vzduchu, slunce, zeleně. Ale už ve třicátých letech přišel zlom a autoři těchto vizí, do té doby realizovaných jenom v malé míře, si uvědomili, že dostatečně nepřihlíželi k duchovním potřebám člověka. Tato debata probíhala uvnitř funkcionalistické avantgardy bez ohledu na to, projektovala-li se sídliště, nebo luxusní vily, už od dvacátých let. Ale tomu, aby u nás nejvyšší místa, která pak rozhodovala o výstavbě sídlišť, reagovala na obrat v myšlení funkcionalistů k duchovním potřebám člověka, zabránily politické okolnosti: Mnichov, okupace a potom rok 1948. Kdežto na Západě se princip funkcionalistických sídlišť rozvíjel organicky na základě debat lidí, kteří v nich bydlí, a politiků, kteří o nich rozhodují. Tam šlo o souvislý proces vylepšování sídlišť, která se tam staví pořád.

Přiznal někdy Le Corbusier, symbol architektonické avantgardy dvacátého století, že jeho projekty miliónových měst z dvacátých let byly omylem?
Učinil tak nejméně dvakrát. Jeho koncepce vycházela z jednotlivých domů v zeleni, čemuž on říkal Zářící města. Existují důkazy, že si kladl otázky, jestli prostory mezi těmito domy nejsou příliš velké a člověk se v nich nebude ztrácet. Mnohem zřejmější příklad jeho vnitřních pochybností se týká projektu z roku 1925 pro průmyslníka Frugése v Pessaku u Bordeaux, jehož výsledkem se stalo město složené z dvojdomů a trojdomů. Jenže lidé si je začali přestavovat. Z fukcionalistických oken si dělali normální okna, někdy i s kulatými záklenky, pořizovali si okenice, záclonky – prostě je přizpůsobovali běžnému obrazu architektury, jaká se stavěla v devatenáctém století. Postupně se to změnilo v banální zahradní čtvrť. Když to Le Corbusierovi jeho přátelé v padesátých letech oznámili, řekl: „Víte, člověk má vždycky pravdu. A je to architekt, který je špatný.“

Tenhle Le Corbusierův přístup dává v konfliktu mezi památkáři a dnešními obyvateli proslulých funkcionalistických rodinných domů ve Zlíně, kteří si je snaží po svém uzpůsobovat, zapravdu právě „domkářům“. Jak vnímáte tento spor vy?
Podle mě je zlínská výstavba opravdu světovým unikátem. Tak veliké město ze dvacátých a třicátých let postavené podle projektů architektů se nenajde nikde jinde. Nicméně požadavky jeho dnešních obyvatel jsou naprosto přirozené a domnívám se, že schůdná cesta by byla v projektu, který vyjde vstříc typickým požadavkům lidí a navrhne úpravy domečků podle jejich potřeb, ale současně budou tyto úpravy respektovat úžasnou jednotu, již domečková sídliště před druhou světovou válkou získala. Mám dojem, že tady je obrovský deficit jednak zlínské radnice, jednak památkové péče, která příliš nerespektuje naprosto přirozené potřeby lidí.

Baťa původně oslovil také Le Corbusiera, aby se na urbanisticko-architektonickém řešení Zlína podílel, ale nakonec si vybral české architekty Karfíka a Gahuru. Byla to pro Zlín škoda, nebo vzhledem k tomu, jak byly přijaty Le Corbusierovy dělnické domky u Bordeaux, spíš výhoda?
Nepochybně je to škoda, protože kdybychom měli město od Le Corbusiera, tak bychom se stali turisticky atraktivnější zemí a do Zlína by určitě jezdilo mnohem víc výprav studentů architektury, než jich tam jezdí dnes – i když i nyní je jich poměrně hodně. Z tohoto ohledu mě to mrzí, ačkoliv na druhou stranu se moc nedivím, že jeho tehdejší vize – stavět velké domy ve svazích nad zlínským údolím – firma Baťa neakceptovala. Není bez zajímavosti, že Le Corbusier na nějaké památkářské aspekty u svých staveb nehleděl. Pro něj bylo hlavní, aby stavba byla dobře vyfotografovaná do časopisů nebo do knih, soustředujících jeho dílo jako Oeuvre complŹte, kterých vyšlo sedm svazků. Jak jeho stavby fungovaly po tom, co je začali jejich majitelé užívat, o tom se tradují historky: „Když tam teče, kupte si deštník,“ radil prý jim.

Může tuhle neomalenost vyvážit jeho genialita?
Podle mého může. Ale na druhou stranu bych nepodceňoval jeho vnímavost vůči potřebám obyčejných lidí. Vezměte si jeho vynikající kolektivní dům v Marseille, kde jsou nádherné, většinou mezonetové byty; je jich tam několik desítek typů a nenajdete jeden jako druhý. Projekt poskytuje svobodu pro uspořádání interiéru podle potřeb nájemníků. U Le Corbusiera je sice vidět velký faktor vnucování podle něj jediného správného řešení, ale je tam otevřenost i pro to, co tam lidé sami chtějí.

Zlínské domky jsou také sídlištěm svého druhu, bohužel se v nich nepokračovalo. Proč vlastně došlo k takovému panelákovému průšvihu, když se po válce ještě začalo dobře – třeba na pražské Solidaritě, kterou projektoval František Jech?
Pokládám za tragédii české architektury, že nenavazovala na to, co vznikalo ve čtyřicátých letech. Něco jako sídliště se sice objevovalo už ve třicátých letech – jako výstavba pro chudé v Brně kolem Renneské nebo Skácelovy ulice, v Praze nad Kajetánkou i jiných místech –, ale mohutného měřítka tato výstavba dosáhla až po roce 1945, kdy se začalo s opravdickými sídlišti dnešních rozměrů. Problém spočívá nepochybně v technologii. Sídliště čtyřicátých let byla stavěna většinou klasickou metodou z cihel, a když se na Solidaritě vyzkoušely velké tvárnicové bloky, tak to také ještě nevyznělo jako mizerná architektura. Ale nejzářivějším příkladem toho, jak by mohla vypadat sídliště poslední doby, je myslím Labská Kotlina v Hradci Králové od Josefa Havlíčka a Františka Bartoše. Havlíček byl také prvotřídní funkcionalista, ale odmítal, že se musí brát v úvahu jenom fyzické či materiální potřeby člověka a na vzhledu architektury vlastně ani nezáleží. Opravdový obrat k horšímu přišel až po roce 1956, kdy se při stavbě sídlišt ve většině případů přestalo dbát na architektonické kvality. O jejich vzhledu rozhodovaly panelárny a ne architekti.

Zdá se, že za všechno špatné může panel. Kde s nimi takříkajíc začali?
Kořeny jsou hlubší, než si myslíme. Panely nejsou socialistickým výmyslem. Jejich počátek souvisí s představami o vědeckém řízení společnosti a výroby, jak o nich začali snít někteří američtí myslitelé v poslední třetině devatenáctého století. Usilovali o zjednodnodušení výrobních procesů a o ulehčení práce dělníkům. Kolem roku 1900 začali v Americe přemýšlet i o zlepšení stavební výroby. Chtěli rychleji stavět domy.
Představitel tohoto způsobu myšlení byl Frank Bunker Gilbreth, sám majitel stavební firmy. Chtěl zjednodušit tok cihel k dělníkovi, jenž pak cihlu posadí na správné místo. Vymyslel nejdokonalejší a nejrychlejší způsob kladení cihel, ale narazil na hranici možností – na velikost cihel, které se mu najednou zdály příliš malé, a došel k tomu, že je nutné cihly zvětšit, čímž by se uspořil čas. Průkopník funkcionalismu Walter Gropius pak vymyslel domy z betonových dílců. A bylo to. Ušetřil se čas. Jeden panel místo desítek cihel. A ušetřily se peníze. V Německu se touto metodou stavělo, dokud nepřišel Hitler, který moderní architekturu s plochými střechami a domy bez ozdob považoval za entartete Kunst – zvrhlé umění. Zhruba ve stejnou dobu se tyto experimenty zastavily i v Sovětském svazu, kam přešlo hodně německých expertů; nastalo vakuum, ale avantgardní architekti o způsobech racionalizace, standardizace a prefabrikace, která byla v dané problematice hromadné bytové výstavby ze všeho asi nejdůležitější, přemýšleli dál; a ke slovu přišli zase po válce, kdy bylo potřeba obnovit desítky a stovky válkou zničených měst v Evropě.

Dá se říct, že panel bude vždycky ve srovnání s tradiční cihlou prohrávat?
Ona cihla má svoji klasickou krásu. Je to věc, s níž se člověk snadno důvěrně sžije, protože se jí dotýká už několik tisíciletí. Kdežto panel je ve srovnání s ní moderní vynález. Ale řekl bych, že s kvalitně udělaným panelem se člověk může časem sžít stejně dobře jako s cihlou.

Nemýlím-li se, nejlepší česká stavba devadesátých let, Tančící dům, je také z panelů.
Je to svým způsobem panelák. Ale jedinečný, protože každý panel má jiný rozměr a tvar, což zase ukazuje na možnosti, jak lze s panelem nakládat. Ale i z těch stejných panelů se dají stavět slušnější paneláky, než se stavěly.

Panely se nicméně nestaly jen symbolem periférie, ale neblaze pronikly do center řady měst. Architekt Osvald Döbert tímto způsobem narušil jádro Mladé Boleslavi a v sebereprezentační knize Deset let z tisíce, kterou o tom sepsal, se bohorovně vyjádřil: „Kdo může tyto pozůstatky hájit? Jen falešná sentimentalita anebo falešný romantismus.“ Chlubil se něčím, co mi dnes přijde jako kulturní genocida.
Byl to člověk myslící v intencích meziválečné avantgardy. Vůbec nebyl schopen pochopit, že nezajímavá zástavba v okruhu historického centra Mladé Boleslavi je pro identitu města také nesmírně důležitá. Mám za to, že jsme se dotkli klíčové otázky. Problém s panelákovou výstavbou se totiž dá soustředit na to, zda má nějakou cenu zástavba z devatenáctého století. Existovaly orgány památkové péče, které vcelku pečlivě chránily vše od nejranějšího středověku až po empír. Ale co s masovou výstavbou, která nastala s obrovským růstem populace v devatenáctém století? Tenkrát vyrůstaly gigantické čtvrti přesahující původní historická centra. Už architekti secesní se na čtvrti z devatenáctého století dívali jako na zlo, jako na architekturu nehodnou ochrany. Uchování těchto čtvrtí se stalo opět bitevním polem, když se začaly stavět paneláky. Odstřelit, nebo ponechat? V šedesátých letech si málokdo uvědomoval jejich městotvornou hodnotu. Bohužel uplatnil se ideologický pohled, že jsou to typické výplody toho nejodpornějšího kapitalismu, a proto bude nejlépe tyhle čtvrti vymlátit.

Nyní je zase tímhle zorným úhlem nahlížena architektura posledních padesáti let. Vesměs je považována lidmi za bezcennou, takovou, která si zaslouží jenom odstřelit.
Jednou z českých zvláštností je, že se do odborných otázek ustavičně vnáší ideologie.

Na ideologizaci sídlištní problematiky se podepsal i Václav Havel svými „králíkárnami“, jak před deseti lety charakterizoval paneláky, a divil se, jak v něčem takovém vůbec lidi můžou žít: byl to pro něj důkaz zhůvěřilosti socialismu. Přišlo mi to vůči třetině národa necitlivé.
Já jsem v tom cítil výzvu lidem, ať něco sami udělají se svým bydlením. Ale on to pak několikrát zopakoval a asi si neuvědomil, že jeho možnosti bydlet někde jinde jsou nepoměrně větší, než jsou možnosti obyvatelů králíkáren, i když bych neřekl, že jeho dnešní bydlení je nějakým ukazatelem kvality. Ale otevřel téma. To je dobře.

Nicméně dal tomu tu apokalyptickou nevyhnutelnost konce.
Na debatách o sídlištích mi opravdu nejvíc vadí fatalismus: prostě se z nich stanou slumy a nikdo tomu nezabrání. Problémy, jako je ten sídlištní, by měly být řešitelné.

Hodně se hovoří o humanizaci, zlidštění sídlišť. Vidíte nějaké pozitivní příklady?
Takzvaná humanizace mě většinou trápí. Děsí mě, když si všimnu zase nějaké nové nástavby na plochých střechách. Normální dům takovou úpravou nevznikne, pořád je to panelák s takovým divným kloboukem, a kromě toho se tak zničí to málo, co v sobě paneláky i celá sídliště mají opravdu architektonického – estetika strohé, a přece pro někoho působivé geometrie.

A jak vnímáte humanizaci podle teorie zahušťování, tedy do sídlišť vestavovat nové domy, ulice, jak to myslel teoretik Otakar Nový?
Jedna z chyb úvah o sídlištích vyplývá z toho, že o nich nemáme žádné relevantní sociologické průzkumy; ale když v osmdesátých letech udělal důkladný průzkum sociolog Jiří Musil, tak konstatoval, že jedna z hlavních hodnot, které si lidé na sídlištích považují, je vzrostlá zeleň, tedy že žijí jako v parku. To je hodnota, kterou tradiční města nenabízejí, a my jsme si doposud neuvědomili její sílu. A Nový přišel s tím, že by se do tohoto urbanistického vzorce sídlišť v zeleni začaly vsazovat další domy. Tvrdil, že panelákové sídliště je výchozí stadium jakoby středověkého města, postupně „zahušťovaného“ už od třináctého století. Domnívám se, že je to nekorektní a neadekvátní nápad, protože sídliště byla od počátku budována na jiném myšlenkovém i estetickém systému, než byla utvářena středověká města. Hodnota volnosti a otevřenosti prostoru proti hodnotě uzavřenosti před okolním světem!

Ale obecně chválená Milunićova Hvězda vedle pražských Petřin vlastně to sídliště – jedno z nejstarších a nejhezčích v Praze – také zahušťuje!
Do určité míry jde o zahuštění. Zajímavé je, že výchozí situace byla taková, že buď se na stejných prostorech, jako je dnes Hvězda, bude stavět dál klasickým schématem, nebo se to schéma změní. Vlado Milunić vsadil na změnu a začal projektovat město mnohem uzavřenější, kompaktnější, ale paradoxně to prospělo i staršímu sídlišti Petřiny, protože až z této intervence si uvědomíme hodnoty staršího sídliště z konce padesátých let.

Jaká jsou vaše kritéria na „obyvatelné sídliště“?
Mohlo by vypadat jako to dnešní, ale mělo by být menší a ty domy by měly být lépe architektonicky ztvárněné. Hodnoty otevřeného prostoru domů v parku jsou podle mě velké a byl bych strašně rád, kdyby si jich lidi začali vážit. Skoro všechna sídliště z konce padesátých let jsou dnes vlastně v parcích. Ta dnešní by měla střídat různá urbanistická schémata, měla by se zadávat většímu počtu architektů, a ne jako se stalo v případě čtvrtmiliónového Jižního Města, které projektoval jenom jeden architekt. Kousek by udělal jeden, kousek druhý. Rozhodně se budou stavět sídliště dál. V Česku se spekuluje, že se problém bydlení vyřeší zavedením trhu s byty. Tím se vyřeší jen díl problému, ale byty startovní, pro nejslabší vrstvy, stavějí všechny kapitalistické státy Evropy. Nechat to trhu a hodit vše na lidi je krátkozraké.

Bydlíte na sídlišti?
Bydlím na typickém sídlišti v Praze-Modřanech. Kvalitou sídlišť byla sociální pestrobarevnost. Apeloval bych na lidi, aby se sídlišť nebáli a neopouštěli je. Já tedy ze sídliště neodejdu. Beru to jako kulturní úkol. A byl bych rád, kdyby to tak brali i ostatní.
PETR VOLF


ROSTISLAV ŠVÁCHA
Historik a teoretik architektury doc. PhDr. ROSTISLAV ŠVÁCHA se narodil 16. ledna 1952 v Praze. V roce 1976 ukončil studia na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V letech 1977 až 1984 působil jako redaktor v nakladatelství Odeon. Roku 1985 se stal vědeckým pracovníkem Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky, kde je zaměstnán i v současnosti. Napsal knihy: Od moderny k funkcionalismu (1. vydání 1985, 2. vyd. 1995), Le Corbusier (1989), The Architecture of New Prague (1995), Karel Teige (1999, koeditor Eric Dluhosch). Je také spoluautorem katalogů Jaromír Krejcar (1995), Emil Přikryl (1995), Josef Pleskot (1997), Forma sleduje vědu (2000).
zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz

Žádné komentáře:

Okomentovat