neděle 30. června 2013

Nejslavnější panelák


Ano, je to on, Tančící dům, moderní klenot pražského nábřeží, který nechybí v paměti digitálu žádného turisty v odletové hale Letiště Václava Havla. Ač to možná mnohé z vás překvapí, je postaven z panelů. Ale lišácky, každý panel je tak trochu jiný.

Přidávám inspirativní rozhovor Petra Volfa s Rostislavem Šváchou, pro mě nepopiratelnou ikonou panelových sídlišť. Text je třináct let starý, ale rozhodně není v pubertě. Je skvělý a klidně by mohl vzniknout včera. Zítra snad už raději ne, to bych si přála optimističtější. Dost pesimistické na tom totiž je, že to je rozhovor, který byl publikovaný v časopise Reflex, kde už ale nic takhle skvělého pěknou řádku let bohužel nenajdeme...


Ze sídliště neodejdu

Sídliště. Králíkárny. Jsou prý odsouzena k zániku. A když nezaniknou, promění se v ghetta či slumy chudých nebo přistěhovalců. Vznáší se kolem nich neustále množství dohadů a odhadů, klopotně se hledají cesty jejich zušlechtění i řešení „konečná“ formou odstřelu. Už celá devadesátá léta. Pořád. Kdo za ně může? Komunisti, nebo avantgardisti? A je na nich aspoň něco dobrého? Týkají se přece tří miliónů lidí téhle země. PhDr. ROSTISLAV ŠVÁCHA(48) je mezinárodně uznávaným odborníkem na architekturu dvacátého století. Když v osmdesátých letech vyšla jeho kniha Od moderny k funkcionalismu, koupil jsem si ji raději dvakrát: kdyby mi náhodou tu, kterou jsem musel pořád někomu půjčovat, někdo ukradl.

Proč bývají poslední dobou z neblahé podoby sídlišť osočováni funkcionalističtí avantgardní architekti, kteří snili o nových městech stavěných v zeleni, městech nezávislých na historii?
To jsme v pozicích generálů po bitvě. Ale už od devatenáctého století se musel řešit zásadní problém, kam ubytovat markantně vzrůstající populaci, která se pod vlivem kapitalistické ekonomiky několikrát navýšila. Ve dvacátém století se všechno ještě stupňovalo a ubytovat na určité úrovni masy lidí nebylo jednoduché. Devatenácté století to řešilo výstavbou horších či špatných činžáků, které se pořád držely městských schémat. Stály v ulici, v bloku, měly dvory. Avantgarda přišla s nápadem, že idea stavění v uzavřených blocích je špatná a že by se měla nahradit hygieničtějším – a jak věřili – i lidštějším schématem. Tak vznikla sídliště, jak je známe dnes.

Je myšlenka zbavit se bloků v základu chybná?
Z čistě zdravotnických hledisek na ní něco bylo. Jenže jde i o jiné věci, které si moderní architekti uvědomili až ve druhé polovině dvacátého století, v padesátých a šedesátých letech: o vnímání města a psychologii jeho obyvatel. Přišlo se prostě na to, že město tradiční, s ulicemi a náměstími, vyhovuje mentalitě člověka lépe než funkcionalistická města v rovnoběžných řádkách usazených v zeleni. Nicméně myslím si, že právě tohle usazení v zeleni není vůbec hodnota, nad kterou se dá mávnout rukou.

Je pravda, že monokulturní zástavbu předznamenaly blázince, nemocnice a kasárna?
To je neoddiskutovatelný fakt. Určitým vzorem pro funkcionalisty se staly velké psychiatrické ústavy Rakouska-Uherska a stejně tak i nemocnice. Za důležité pokládám, že tyto velké celky přelomu devatenáctého a dvacátého století neprojektovali nějací druhořadí rutinéři, nýbrž vynikající architekti.

Osobně mám slabost pro architekturu jednotlivých pavilónů i pro celkové řešení psychiatrického ústavu v pražských Bohnicích. Jako by se v něm všechny objekty propojené trávníky a stromy nacházely ve vzácné rovnováze. Dá se vůbec – z hlediska estetické- ho – srovnat se sídlištěm, které ho obklopuje?
Lze to srovnat, protože jde v obou případech o ideu města vymyšleného architektem. Jenže rozdíl je v měřítku. V psychiatrickém areálu se postavily mnohonásobně menší domy a jejich architektonická kvalita je samozřejmě jednoznačně také na straně tohoto areálu. Architekti sídliště už pracovali v naprosto jiných podmínkách – místo cihly měli k dispozici panely. A zatímco psychiatrický ústav byl postaven s co největším ohledem na pacienty, prioritou bohnického sídliště bylo ubytovat co největší masu lidí.

Přesto se nedá říci, že by například takzvaní vědečtí funkcionalisté nebrali ohled na člověka – vycházeli z celého spektra dobových poznatků, které se snažili uplatnit. Co v jejich pojetí zaskřípalo?
Původní myšlenka funkcionalistického sídliště se ohlížela na faktory, které se dnes zdají jako čistě fyzické: dostatek světla, vzduchu, slunce, zeleně. Ale už ve třicátých letech přišel zlom a autoři těchto vizí, do té doby realizovaných jenom v malé míře, si uvědomili, že dostatečně nepřihlíželi k duchovním potřebám člověka. Tato debata probíhala uvnitř funkcionalistické avantgardy bez ohledu na to, projektovala-li se sídliště, nebo luxusní vily, už od dvacátých let. Ale tomu, aby u nás nejvyšší místa, která pak rozhodovala o výstavbě sídlišť, reagovala na obrat v myšlení funkcionalistů k duchovním potřebám člověka, zabránily politické okolnosti: Mnichov, okupace a potom rok 1948. Kdežto na Západě se princip funkcionalistických sídlišť rozvíjel organicky na základě debat lidí, kteří v nich bydlí, a politiků, kteří o nich rozhodují. Tam šlo o souvislý proces vylepšování sídlišť, která se tam staví pořád.

Přiznal někdy Le Corbusier, symbol architektonické avantgardy dvacátého století, že jeho projekty miliónových měst z dvacátých let byly omylem?
Učinil tak nejméně dvakrát. Jeho koncepce vycházela z jednotlivých domů v zeleni, čemuž on říkal Zářící města. Existují důkazy, že si kladl otázky, jestli prostory mezi těmito domy nejsou příliš velké a člověk se v nich nebude ztrácet. Mnohem zřejmější příklad jeho vnitřních pochybností se týká projektu z roku 1925 pro průmyslníka Frugése v Pessaku u Bordeaux, jehož výsledkem se stalo město složené z dvojdomů a trojdomů. Jenže lidé si je začali přestavovat. Z fukcionalistických oken si dělali normální okna, někdy i s kulatými záklenky, pořizovali si okenice, záclonky – prostě je přizpůsobovali běžnému obrazu architektury, jaká se stavěla v devatenáctém století. Postupně se to změnilo v banální zahradní čtvrť. Když to Le Corbusierovi jeho přátelé v padesátých letech oznámili, řekl: „Víte, člověk má vždycky pravdu. A je to architekt, který je špatný.“

Tenhle Le Corbusierův přístup dává v konfliktu mezi památkáři a dnešními obyvateli proslulých funkcionalistických rodinných domů ve Zlíně, kteří si je snaží po svém uzpůsobovat, zapravdu právě „domkářům“. Jak vnímáte tento spor vy?
Podle mě je zlínská výstavba opravdu světovým unikátem. Tak veliké město ze dvacátých a třicátých let postavené podle projektů architektů se nenajde nikde jinde. Nicméně požadavky jeho dnešních obyvatel jsou naprosto přirozené a domnívám se, že schůdná cesta by byla v projektu, který vyjde vstříc typickým požadavkům lidí a navrhne úpravy domečků podle jejich potřeb, ale současně budou tyto úpravy respektovat úžasnou jednotu, již domečková sídliště před druhou světovou válkou získala. Mám dojem, že tady je obrovský deficit jednak zlínské radnice, jednak památkové péče, která příliš nerespektuje naprosto přirozené potřeby lidí.

Baťa původně oslovil také Le Corbusiera, aby se na urbanisticko-architektonickém řešení Zlína podílel, ale nakonec si vybral české architekty Karfíka a Gahuru. Byla to pro Zlín škoda, nebo vzhledem k tomu, jak byly přijaty Le Corbusierovy dělnické domky u Bordeaux, spíš výhoda?
Nepochybně je to škoda, protože kdybychom měli město od Le Corbusiera, tak bychom se stali turisticky atraktivnější zemí a do Zlína by určitě jezdilo mnohem víc výprav studentů architektury, než jich tam jezdí dnes – i když i nyní je jich poměrně hodně. Z tohoto ohledu mě to mrzí, ačkoliv na druhou stranu se moc nedivím, že jeho tehdejší vize – stavět velké domy ve svazích nad zlínským údolím – firma Baťa neakceptovala. Není bez zajímavosti, že Le Corbusier na nějaké památkářské aspekty u svých staveb nehleděl. Pro něj bylo hlavní, aby stavba byla dobře vyfotografovaná do časopisů nebo do knih, soustředujících jeho dílo jako Oeuvre complŹte, kterých vyšlo sedm svazků. Jak jeho stavby fungovaly po tom, co je začali jejich majitelé užívat, o tom se tradují historky: „Když tam teče, kupte si deštník,“ radil prý jim.

Může tuhle neomalenost vyvážit jeho genialita?
Podle mého může. Ale na druhou stranu bych nepodceňoval jeho vnímavost vůči potřebám obyčejných lidí. Vezměte si jeho vynikající kolektivní dům v Marseille, kde jsou nádherné, většinou mezonetové byty; je jich tam několik desítek typů a nenajdete jeden jako druhý. Projekt poskytuje svobodu pro uspořádání interiéru podle potřeb nájemníků. U Le Corbusiera je sice vidět velký faktor vnucování podle něj jediného správného řešení, ale je tam otevřenost i pro to, co tam lidé sami chtějí.

Zlínské domky jsou také sídlištěm svého druhu, bohužel se v nich nepokračovalo. Proč vlastně došlo k takovému panelákovému průšvihu, když se po válce ještě začalo dobře – třeba na pražské Solidaritě, kterou projektoval František Jech?
Pokládám za tragédii české architektury, že nenavazovala na to, co vznikalo ve čtyřicátých letech. Něco jako sídliště se sice objevovalo už ve třicátých letech – jako výstavba pro chudé v Brně kolem Renneské nebo Skácelovy ulice, v Praze nad Kajetánkou i jiných místech –, ale mohutného měřítka tato výstavba dosáhla až po roce 1945, kdy se začalo s opravdickými sídlišti dnešních rozměrů. Problém spočívá nepochybně v technologii. Sídliště čtyřicátých let byla stavěna většinou klasickou metodou z cihel, a když se na Solidaritě vyzkoušely velké tvárnicové bloky, tak to také ještě nevyznělo jako mizerná architektura. Ale nejzářivějším příkladem toho, jak by mohla vypadat sídliště poslední doby, je myslím Labská Kotlina v Hradci Králové od Josefa Havlíčka a Františka Bartoše. Havlíček byl také prvotřídní funkcionalista, ale odmítal, že se musí brát v úvahu jenom fyzické či materiální potřeby člověka a na vzhledu architektury vlastně ani nezáleží. Opravdový obrat k horšímu přišel až po roce 1956, kdy se při stavbě sídlišt ve většině případů přestalo dbát na architektonické kvality. O jejich vzhledu rozhodovaly panelárny a ne architekti.

Zdá se, že za všechno špatné může panel. Kde s nimi takříkajíc začali?
Kořeny jsou hlubší, než si myslíme. Panely nejsou socialistickým výmyslem. Jejich počátek souvisí s představami o vědeckém řízení společnosti a výroby, jak o nich začali snít někteří američtí myslitelé v poslední třetině devatenáctého století. Usilovali o zjednodnodušení výrobních procesů a o ulehčení práce dělníkům. Kolem roku 1900 začali v Americe přemýšlet i o zlepšení stavební výroby. Chtěli rychleji stavět domy.
Představitel tohoto způsobu myšlení byl Frank Bunker Gilbreth, sám majitel stavební firmy. Chtěl zjednodušit tok cihel k dělníkovi, jenž pak cihlu posadí na správné místo. Vymyslel nejdokonalejší a nejrychlejší způsob kladení cihel, ale narazil na hranici možností – na velikost cihel, které se mu najednou zdály příliš malé, a došel k tomu, že je nutné cihly zvětšit, čímž by se uspořil čas. Průkopník funkcionalismu Walter Gropius pak vymyslel domy z betonových dílců. A bylo to. Ušetřil se čas. Jeden panel místo desítek cihel. A ušetřily se peníze. V Německu se touto metodou stavělo, dokud nepřišel Hitler, který moderní architekturu s plochými střechami a domy bez ozdob považoval za entartete Kunst – zvrhlé umění. Zhruba ve stejnou dobu se tyto experimenty zastavily i v Sovětském svazu, kam přešlo hodně německých expertů; nastalo vakuum, ale avantgardní architekti o způsobech racionalizace, standardizace a prefabrikace, která byla v dané problematice hromadné bytové výstavby ze všeho asi nejdůležitější, přemýšleli dál; a ke slovu přišli zase po válce, kdy bylo potřeba obnovit desítky a stovky válkou zničených měst v Evropě.

Dá se říct, že panel bude vždycky ve srovnání s tradiční cihlou prohrávat?
Ona cihla má svoji klasickou krásu. Je to věc, s níž se člověk snadno důvěrně sžije, protože se jí dotýká už několik tisíciletí. Kdežto panel je ve srovnání s ní moderní vynález. Ale řekl bych, že s kvalitně udělaným panelem se člověk může časem sžít stejně dobře jako s cihlou.

Nemýlím-li se, nejlepší česká stavba devadesátých let, Tančící dům, je také z panelů.
Je to svým způsobem panelák. Ale jedinečný, protože každý panel má jiný rozměr a tvar, což zase ukazuje na možnosti, jak lze s panelem nakládat. Ale i z těch stejných panelů se dají stavět slušnější paneláky, než se stavěly.

Panely se nicméně nestaly jen symbolem periférie, ale neblaze pronikly do center řady měst. Architekt Osvald Döbert tímto způsobem narušil jádro Mladé Boleslavi a v sebereprezentační knize Deset let z tisíce, kterou o tom sepsal, se bohorovně vyjádřil: „Kdo může tyto pozůstatky hájit? Jen falešná sentimentalita anebo falešný romantismus.“ Chlubil se něčím, co mi dnes přijde jako kulturní genocida.
Byl to člověk myslící v intencích meziválečné avantgardy. Vůbec nebyl schopen pochopit, že nezajímavá zástavba v okruhu historického centra Mladé Boleslavi je pro identitu města také nesmírně důležitá. Mám za to, že jsme se dotkli klíčové otázky. Problém s panelákovou výstavbou se totiž dá soustředit na to, zda má nějakou cenu zástavba z devatenáctého století. Existovaly orgány památkové péče, které vcelku pečlivě chránily vše od nejranějšího středověku až po empír. Ale co s masovou výstavbou, která nastala s obrovským růstem populace v devatenáctém století? Tenkrát vyrůstaly gigantické čtvrti přesahující původní historická centra. Už architekti secesní se na čtvrti z devatenáctého století dívali jako na zlo, jako na architekturu nehodnou ochrany. Uchování těchto čtvrtí se stalo opět bitevním polem, když se začaly stavět paneláky. Odstřelit, nebo ponechat? V šedesátých letech si málokdo uvědomoval jejich městotvornou hodnotu. Bohužel uplatnil se ideologický pohled, že jsou to typické výplody toho nejodpornějšího kapitalismu, a proto bude nejlépe tyhle čtvrti vymlátit.

Nyní je zase tímhle zorným úhlem nahlížena architektura posledních padesáti let. Vesměs je považována lidmi za bezcennou, takovou, která si zaslouží jenom odstřelit.
Jednou z českých zvláštností je, že se do odborných otázek ustavičně vnáší ideologie.

Na ideologizaci sídlištní problematiky se podepsal i Václav Havel svými „králíkárnami“, jak před deseti lety charakterizoval paneláky, a divil se, jak v něčem takovém vůbec lidi můžou žít: byl to pro něj důkaz zhůvěřilosti socialismu. Přišlo mi to vůči třetině národa necitlivé.
Já jsem v tom cítil výzvu lidem, ať něco sami udělají se svým bydlením. Ale on to pak několikrát zopakoval a asi si neuvědomil, že jeho možnosti bydlet někde jinde jsou nepoměrně větší, než jsou možnosti obyvatelů králíkáren, i když bych neřekl, že jeho dnešní bydlení je nějakým ukazatelem kvality. Ale otevřel téma. To je dobře.

Nicméně dal tomu tu apokalyptickou nevyhnutelnost konce.
Na debatách o sídlištích mi opravdu nejvíc vadí fatalismus: prostě se z nich stanou slumy a nikdo tomu nezabrání. Problémy, jako je ten sídlištní, by měly být řešitelné.

Hodně se hovoří o humanizaci, zlidštění sídlišť. Vidíte nějaké pozitivní příklady?
Takzvaná humanizace mě většinou trápí. Děsí mě, když si všimnu zase nějaké nové nástavby na plochých střechách. Normální dům takovou úpravou nevznikne, pořád je to panelák s takovým divným kloboukem, a kromě toho se tak zničí to málo, co v sobě paneláky i celá sídliště mají opravdu architektonického – estetika strohé, a přece pro někoho působivé geometrie.

A jak vnímáte humanizaci podle teorie zahušťování, tedy do sídlišť vestavovat nové domy, ulice, jak to myslel teoretik Otakar Nový?
Jedna z chyb úvah o sídlištích vyplývá z toho, že o nich nemáme žádné relevantní sociologické průzkumy; ale když v osmdesátých letech udělal důkladný průzkum sociolog Jiří Musil, tak konstatoval, že jedna z hlavních hodnot, které si lidé na sídlištích považují, je vzrostlá zeleň, tedy že žijí jako v parku. To je hodnota, kterou tradiční města nenabízejí, a my jsme si doposud neuvědomili její sílu. A Nový přišel s tím, že by se do tohoto urbanistického vzorce sídlišť v zeleni začaly vsazovat další domy. Tvrdil, že panelákové sídliště je výchozí stadium jakoby středověkého města, postupně „zahušťovaného“ už od třináctého století. Domnívám se, že je to nekorektní a neadekvátní nápad, protože sídliště byla od počátku budována na jiném myšlenkovém i estetickém systému, než byla utvářena středověká města. Hodnota volnosti a otevřenosti prostoru proti hodnotě uzavřenosti před okolním světem!

Ale obecně chválená Milunićova Hvězda vedle pražských Petřin vlastně to sídliště – jedno z nejstarších a nejhezčích v Praze – také zahušťuje!
Do určité míry jde o zahuštění. Zajímavé je, že výchozí situace byla taková, že buď se na stejných prostorech, jako je dnes Hvězda, bude stavět dál klasickým schématem, nebo se to schéma změní. Vlado Milunić vsadil na změnu a začal projektovat město mnohem uzavřenější, kompaktnější, ale paradoxně to prospělo i staršímu sídlišti Petřiny, protože až z této intervence si uvědomíme hodnoty staršího sídliště z konce padesátých let.

Jaká jsou vaše kritéria na „obyvatelné sídliště“?
Mohlo by vypadat jako to dnešní, ale mělo by být menší a ty domy by měly být lépe architektonicky ztvárněné. Hodnoty otevřeného prostoru domů v parku jsou podle mě velké a byl bych strašně rád, kdyby si jich lidi začali vážit. Skoro všechna sídliště z konce padesátých let jsou dnes vlastně v parcích. Ta dnešní by měla střídat různá urbanistická schémata, měla by se zadávat většímu počtu architektů, a ne jako se stalo v případě čtvrtmiliónového Jižního Města, které projektoval jenom jeden architekt. Kousek by udělal jeden, kousek druhý. Rozhodně se budou stavět sídliště dál. V Česku se spekuluje, že se problém bydlení vyřeší zavedením trhu s byty. Tím se vyřeší jen díl problému, ale byty startovní, pro nejslabší vrstvy, stavějí všechny kapitalistické státy Evropy. Nechat to trhu a hodit vše na lidi je krátkozraké.

Bydlíte na sídlišti?
Bydlím na typickém sídlišti v Praze-Modřanech. Kvalitou sídlišť byla sociální pestrobarevnost. Apeloval bych na lidi, aby se sídlišť nebáli a neopouštěli je. Já tedy ze sídliště neodejdu. Beru to jako kulturní úkol. A byl bych rád, kdyby to tak brali i ostatní.
PETR VOLF


ROSTISLAV ŠVÁCHA
Historik a teoretik architektury doc. PhDr. ROSTISLAV ŠVÁCHA se narodil 16. ledna 1952 v Praze. V roce 1976 ukončil studia na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V letech 1977 až 1984 působil jako redaktor v nakladatelství Odeon. Roku 1985 se stal vědeckým pracovníkem Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky, kde je zaměstnán i v současnosti. Napsal knihy: Od moderny k funkcionalismu (1. vydání 1985, 2. vyd. 1995), Le Corbusier (1989), The Architecture of New Prague (1995), Karel Teige (1999, koeditor Eric Dluhosch). Je také spoluautorem katalogů Jaromír Krejcar (1995), Emil Přikryl (1995), Josef Pleskot (1997), Forma sleduje vědu (2000).
zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz

sobota 29. června 2013

Byl jednou jeden dům

Bruno Bozetto, milánský ilustrátor, je autorem tohohle krátkého skeče. Až budu sedmdesátnice, chci být taky minimálně takhle zdatná a vtipná!


Ad video: v našem případě chybí jen tramvaje pod okny! Oujé! Primissimo víkend přeji!

pátek 28. června 2013

Uitwaaien a hygge

Takže tady k obědu servíruju včera slíbenou náladu. Na začátek prázdnin myslím inspirativní víc než dost.


Uitwaaien, hygge. Nejedná se o žádnou čarodějnickou mantru. Kdepak. Ale přísloví se k tomu najde: kolika jazyky mluvíš, tolikrát jsi člověkem. Holandština, dánština a architektština. Projdeme si to pěkně popořádku.

 
Hygge se stalo mým oblíbeným slovem/bytím už před lety. Letošní návštěvou Dánska se to ještě umocnilo, protože jsem naživo viděla, jak si ho užívají doslova všichni. Staří, mladí, v práci, ve volnu, doma, venku, prostě všude, pokud je to jen trochu možné, nastolí HYGGE. A cože tohle nepřeložitelné slovo vlastně znamená?


Hygge je proces, kterým si nastavíme pohodu a klid v duši i okolo sebe. Hygge je chvilka pro setkávání s těmi, které máme rádi, nebo pro naše záliby a oblíbené činnosti. Hygge je moment, ve kterém by nás neměly rušit starosti a mnohdy hlouposti všedních dní. A dá se navodit prostě tak, že chceme. I když třeba musíme napsat nepříjemný mail, určitě pomůže zapálit si voňavou svíčku, a hodit se do klidu a jít na to. Prostě i u otravných věcí se pokusit zaonačit to tak, aby otravné vlastně nebyly. Já vím, že to tahle zní skoro stejně tak naivně jako instantní rady na štěstí ze stánek holčicích magazínů, ale ono to fakt funguje... :)! Jinak si prostě nedovedu vysvětlit, jak by v té věčně setmělé a studené zemi na severu mohli žít nejšťastnější lidé na světě, jak se neustále dozvídáme ze všelijakých výzkumů.

Hygge podle mě nejvíc vystihuje když je venku sychravo a vy sedíte v obýváku se svíčkami a čtete si, v létě na pikniku s nejlepšími přáteli nebo si v kavárně objednáváte to odpoledne už třetí kávu a koláček. Bez výčitek! Mimochodem, hygge využívá i dánská turistická agentura jako jeden ze zásadních taháků země. Od nich je ta ilustračka smějící se partičky. Takhle vidí hygge oficiální dánské úřady :) A takhle nějak vypadá mé privátní hygge.






 
Nedávno jsem taky objevila uitwaaien. Přijde mi, že je naprosto správné, že jsem na něj narazila až po hygge. Zdá se, že je to skoro další level. Když už "umíš" hygge, můžeš uitwaaien. Nic nesejde na tom, že je to z Nizozemí a jen bůh ví, jestli to v Dánsku znají a naopak. Uitwaaien je moment, kdy si potřebujete vyčistit hlavu, doslova "vyfoukat" bordel z hlavy ven a vydáte se z koloběhu každodennosti na venkov, ven, na výlet, kratší či delší. V Holandsku se tím přirozeně rozumí vyjet si k moři (tam to jistě nejvíc z hlavy vyfouká ven a zase zpátky pěkně urovná), pro nás, když nebudete zrovna asi chtít kupovat letenku, bych to viděla třeba na nějaký kopec... Myslím, že bude stačit i ten váš nejbližší a tak dvacet minut :) 
 
Takhle to je uitwaaien origoš po holandsku:
 
 
 
Tady jsem si zatím nejvíc vyfoukala hlavu já. Strávila jsem tam pár měsíců života a zpětně mi je jasné, že to pro mě bylo dosti zásadní... V poslední době čím dál víc toužím po malé výletu, vlastně takovém uitwaaien, sem, do Sussexu.
 


Zatím ale chodím alespoň občas sem. Krasavec jménem Ctirad.

 
A myslím, že nádherně to musí profukovat i na balkoně paneláku, o kterém jsem už psala a tady si můžete počíst dále a prohlédnout fotky Jana Šilara. Ten barák je jak stvořený pro hygge a uitwaaien, no ne :)?
 

čtvrtek 27. června 2013

Neztraceno v překladu

Tak trochu pod vlivem lehce turbulentních společenských událostí posledních dní pro vás chystám lehce nepanelákový post o uitwaaien a hygge. Obě ta prapodivně znějící slova (a spíše jejich významy) jsou nutné k tomu, aby se člověk nezbláznil, zachoval si alespoň jakžtakž duševní klid a rovnováhu. Ne, že bych zrovna o tomhle mohla já vést učená pojednání, ale o to víc doporučuji. Jen co jsem se s nimi setkala, doslova jsem se do jejich smyslu zamilovala. Jedno je holandské a druhé dánské, obě země nás zrovna právě o designu mají co naučit. O tom ale fakt až příště.

Tenhle post totiž má patřit dámě nesoucí jméno Libby Burns. Při plavbě v síti sítí mi mezi oky uvízly její báječné ilustrace, vtipně zhmotňující obtížně přeložitelná cizojazyčná slůvka, která se vyplatí znát a v lepším případě používat nejen při konverzaci. Na závěr trochu blogoshopping: obrázky si pro radost můžete koupit na Etsy, balajvoko za 250 Kč. Moje favoritka je Holanďanka.

 



středa 26. června 2013

2017

Minulý post byl tak trochu z minulosti, maximálně z přítomnosti. Teď šup do roku 2017.

Za čtyři roky se dá stihnout mraky věcí. Vzletných, jako třeba vystudovat bakaláře na vysoké škole, odvést novorozence do školky nebo si udělat advokátské zkoušky; banálních, jako skoro patnáct set krát usnout a zase se probudit, jet na osm dovolených nebo čtyřikrát oslavit první máj líbáním pod třešní.
    
Na Barrandově za čtyři roky stihneme postavit krásný nový kostel (snad!). Trochu jsem to téma šimrala už tady nebo tady.

 
 
Kde? V Grussově ulici, na místě bývalého misijního střediska, odporné boudy, která byla o letních prázdninách před pěti lety stržena. Bouda po dělnících, kteří sídliště budovali byla už vskutku vysloužilá, ale dnes se lze už jen dohadovat, proč to tehdejší radnice tak fofrem a bez udání důvodů bourala (podívejte se na stále ještě běžící, dnes už historické stránky střediska, jak z toho bylo samo zmatené).   
 
 
 
Od koho: od Jakuba Žišky a Pavla Šmelahause. Kostel je tak trochu NN (nenadchne/neurazí). To mě trochu mrzí, čekala jsem malinko "wau" efekt, ne okázalý a zbytečný, ale takový ten osobní povzdech, jako žejo, tohle se povedlo. Nějak se nedostavil. Přitom ale všechny parametry zadání jistě splňuje, ale bez mrskání přiznávám, že můj favorit to není. Na můj vkus se moc uzavírá a izoluje do sebe, odděluje od okolí a parku. Třeba je to jen teď u modelu a v mé hlavě, výsledek se může dostavit zcela jiný. S Žiškovou prací ale ladí a sedí do ní. Jsou to jednoduché, soudobé, celkem pěkné práce. Každý, kdo kdy projížděl přípražskou Zelenčí zná budovu USSpa, na webu prezentuje i některé další pěkné věci, třeba přestavbu chaty na rodinný domek. Ale zpátky do kostela: 


Takhle bude vypadat půdorysně (nafukujte :)). Na impro-setkání se jelo minulou neděli bez zdí a i když to mám bohužel jen zprostředkované, myslím, že i tak to je skvělý start...



Krátké video z "nové" sídlištní atmosféry...


A jak vypadaly další projekty?

U některých je to pro změnu "uf" efekt. Ale zase naprosto cením tu píli a entuziasmus a vlastně smekám. Autorem je pan Luděk Kučera ze Slivence.

 
 
 
 
 
 
 
Mimo jiné se účastnilo i studio Headhand, kteří by si to v případě výhry skoro mohli dát jako specializaci: sídliště.

 
A můj favorit: Vizuálně jednoznačně tento (omluvte prosím kvalitu obrázky vyšmiknutého jen z videa...). Podrobnosti bohužel o tomhle svatostánku nemám, ale jak je budu mít, pro sebe si je nenechám.
 

 
 

pátek 21. června 2013

Když nemůžu v noci spát, teleportuju se

Bohužel ještě nemám žádný namakaný přístroj, ale používám obyčejný web. Jmenuje se kontaminace. A nechci se zabývat tím, nakolik je to příhodné jméno, ale chci vám navrhnout úplně obyčejné, ale přesto spolehlivě zábavné hrátky s mapou. A časem.



Tak třeba na obrázku je rok 1953, Praha Hlubočepy. Když se narodil táta mého přítele, nestál tu ani panel. Na výlet do těchto končin, kde dnes bydlíme, se v sousední vísce Slivenci balil batoh jako na celodenní túru. Podobně jako do přírodního koupališťátka dole u potůčku v Prokopáku, kde se ráchala i babička.

Zaujalo mě, že třeba jedna z polňaček, které mezi polnostmi na místě dnešního sídliště vedly, zůstala v téměř nezměněné podobě a skoro stejně ji i vyasfaltovali. Tolik lásky a lidského porozumění bych od kluků budovatelskejch ani nečekala. Takže šup do dnešní reality:



Krásné teleportování, nejen mezi panely (kde to jde samozřejmě nejvíc na efekt, to překlikávání: louka-sídliště-louka-sídliště=wau efekt), přeji!

středa 19. června 2013

Do zahrad

Kdo má zahrádku, ó ten se má. Koho by to napadlo, že holka, co vždycky prahnula po městě, ba nejvíce po velkoměstě, bude zase toužit po zklidňující zeleni.

Náhodou jsem narazila na issuu na diplomku mladého architekta Jana Flídra (*1987, VUT Brno). Nadchla mě zpracováním i myšlenkou, jasně se odkazující k přírodě, zeleni, ale nevynechávající město. Přímo se odkazuje i na zásady dnes už legendárního učebnicového projektu bydlení, ve kterém se stírá přechod mezi městem a přírodou a přírodou a městem. Vše samozřejmě absolvováno stylově, nejlépe pak na kole :). Je to švýcarský Halen od Atelieru 5, minulá vize sídliště budoucnosti, která by se měla uplatňovat i v přítomnosti.


Ale zpátky do Brna: myslím, že Moraváci s řádnou znalostí brněnských lokalit si tuhle diplomku vychutnají ještě lépe, ale doporučuji i zbytku republiky.

 


A navíc: v Sále architektů na radnici je chladivá zelená výstava o pražských zahrádkářských osadách. Chystám se, tak i report bude.


Zahrádková osada Ořechovka, foto Tomáš Brabec

Pořád málo zelené? Doporučuju pak dům Claire Cottrell v LA. Chápete to, že tam bydlí zatím jen deset dní (10 dní!!!) a vypadá to tam vystajlovaně (nonšalantně, samozřejmě) a opečovávaně, jako kdyby se tam narodila. Až jednou budu bydlet v LA, tak budu bydlet takhle... :)




úterý 18. června 2013

Je dusno a těžko


Tohle počasí mi dělá radost. Vážně! Miluju horko, vysilující horko s vánkem (ani ne to tropické vlhké). Prostě tohle. Vždycky mi vyskočí píseň Vanilky z Dobře placené procházky:

Je dusno a těžko
Dusno a těžko
Do hlavy stoupá krev
Hořká je jak můj zpěv
Připadám si ospale a hloupě
Duše má je opiové doupě
Je dusno a těžko
Dusno a těžko

To je prostě text do těchto dní, zasloužil by si nobelovku! Jinak nejbáječnější Vanilka pro mě byla Dáša Zázvůrková ve formanovském zpracování Dobře placené procházky v Národním (21. 10. 2007, doma mám dokonce v programu vloženou vstupenku...). Její vášnivé sdělení, že je dusno a těžko, se nedá zapomenout.


Zároveň ale přiznávám, že třeba ve Středomoří si tohle počasí lze vychutnat líp než v paneláku. Kromě toho, že jsem podnikala, byť jen po pár hodinách(!!!) mimo domov doslova záchranou akci pro květiny v truhlících, je to uvnitř k nevydržení.

Jako jasná volba by se zdála klimatizace, jako třeba tady na obrázku z Omsku.
Do každé rodiny, klimatizační mašiny.

(foto od přispěvatele Archwars)
 
 
Ale taky se mi to nezdá jako nejlepší řešení. Jinak klimatizační mašiny jsou už dnes skutečně na úrovni, žádné hnusné krabice. Mě zaujala takhle od LG, ověnčená cenami, zaslouženými: je tichoučká, s dálkáčem, pracuje rychle a čistí i roztoče, pyly a prachy. Pro začátek může zchladit i cena, začíná na cca 13.000 Kč.
 
Za studijní zásluhy jsem dostala od tety a strejdy obraz Sněhová vločka od brněnského renesančního blázínka Petra Ferebauera. Myslím, že díky námětu by chladil o106.
 



sobota 15. června 2013

Tentokrát to nebude o kávě, ale energií vás to nabije taky

Nejspíš "doppio" znáte stejné jako já, jen jako kávu, dvojité zabijácké espresso. (Kdo tápe, nechť navštíví mou oblíbenou stránku Piccolo neexistuje!)

Objevila jsem novou, jinou dvojitou dávku, dvojitý květináč. Klikněte si na VIDEO-vimeo a podívejte se na příběh jeho vzniku. Hádám, že se zamilujete.


 


Taky vás ten mladík, Lukáš Matěja, svým nadšením úplně dostal? Obvykle když se s něčím takovým setkám a jedu zrovna spíše na vlně negace, tak mi to vlije krev zpátky do žil mnohem poctivěji, než kilometry motivačních citátů a podobných zhůvěřilostí.

Výrobce, firma Plastia (ač ji jinak mám velmi ráda! Je poctivá, česká a dbá na designovou osvětu = běžně se nevidí...), mě ale trochu zklamala. Nabuzená videem jsem okamžitě klikla na jejich e-shop, s chutí mladého designéra svým alespoň malým nákupem podpořit a kdeže! Hravost se nekoná! E-shop nabízí jen předem připravené kombinace (celkem pět variant, zde). Slibované kombinace, které právě teď tak frčí, jak poznamenává na videu i sám Lukáš (a ruku na srdce, kdo si ještě u Nike neudělal alespoň jedny iD jako by nebyl...), se vytvářet nedají. Z těch, co se mihnou v záběrech, by se mi líbila třeba ta ta černo-bílá, šedo-šedá nebo šedo-bordó... snad až tam zavítám příště.

pátek 14. června 2013

Chcete nějakej pořádnej kýč?

Horké letní odpoledne, rozpálená ulice. A v ní vůně čerstvého chleba a jahod. Děti dovádí okolo vodotrysků. Ochutnávka holandských sýrů a maďarských klobásek. Ryby z Třeboně. Poctivá zelenina, ráno sklizená. Čerstvé květiny a paní květinářka každému přidá pár kvítek jako bonus ke kytici zadarmo. Bylinky v květináčích. Důchodkyně si na lavičce si vychutnávají zmrzlinu.      
 
To není finální scéna z hollywoodského romanťáku, ale farmářský čtvrtek na Barrandově. Všem zájemcům o pravidelnou dávku kýče (až mě to dojímá) a živého sídliště otevřeno každý týden až do listopadu. Aleluja.