čtvrtek 30. května 2013

Všechno, co jste kdy chtěli vědět o tom, co mají vaši sousedé na balkoně, ale báli jste se zeptat

Highlighty tohoto týdne jsou hned dva. První je schůze našeho svérázného společenství. Budeme rekonstruovat balkony. Zatím se netrápíme s koncepcí celého záměru nebo nějakou sousledností prací a čehokoliv dalšího a to zase velmi trápí mě.

 
Balkony našeho domu jsou ale zajímavější, než by se na první pohled mohlo zdát. Máme celý repertoár sídlištní klasiky: pár zasklených, pár zamřížovaných, pár relaxačních s posezením, minimum vyšperkovaných (jen ten náš :)?!), ovšem nula džunglí, tedy tak zarostlých, že pomalu není vidět okna (u okolních vchodů ale dosti časté...). Vedeme i pár balkonů - skládek. To jsou místa, kam se sami majitelé bytu a balkonu nejspíš neodvažují vstoupit, nejspíš aby neohrozili tamní biotop. Skvělý příklad jsou naši sousedé. Na zaskleném balkonu spolu krásně žije plastový vánoční stromeček ve stojánku, krabice s letáky z Lidlu, prázdné, poloprázdné i plné konzervy s kočičím žrádlem, již ne zcela funkční skříňky data staršího než je den mého narození, nožky od kancelářské židle, spousty, spousty, nekonečné spousty oblečení mimo sezónního, sepraného i schnoucího na šňůrách a čokoládová velikonoční vajíčka. A protože jsme krkouni a neumíme kompozici ocenit, přibyl sousedský sololit.

Je to skoro takové (ale zaplaťpánbůh ještě ne zas takové) jako v perfektně napsaném textu Ivy Roze Skochové z loňského podzimu. Moc se mi líbí a rozhodně stojí za přečtení! Namátkou z nejsilnějších momentů:

  • Kdyby mi to nebylo hloupé, asi bych začala rozhovor otázkou: „Nevadí vám chodit do tak útulného a hezkého domova přes tak strašidelné společné prostory?" Asi by na mě zírali úplně stejně jako tenkrát ten člověk v Rusku, kterého jsem se ptala, jestli mu nevadí jezdit do svého luxusního paláce po rozbořené cestě. Jeho odpověď zněla jako manifest všeho toho nejhoršího, co z lidí komunismus může udělat: „Ten dům je můj. Ta cesta je všech." Jeho pointou bylo, že nemá cenu zkrášlovat něco, co nemáte pod svým jménem v katastru nemovitostí.

  • „Lidé se v komunismu nenaučili respektovat společné prostory, protože negativně vnímali veřejný prostor jako takový. Úplně ho vytěsnili, naučili se ho ignorovat a zavírali se před ním v mikrosvětech svých bytů, domů a chat," dozvěděla jsem se.

  • Všechno, co nepotřebují, dávají na balkon. Doma jim to pak nedělá nepořádek.

  • Ne všechno, co je bordel, je i sexy.
A hlavně:

  • Ale já si ještě pár let počkám. Někde uvnitř cítím, že vlčí architekti plánují comeback.

Podpis.


Druhý je déšť. To je setsakra tahák. Inspirována malinami rotuju celý večer Umakart. Kapela s takovýmto názvem (a ještě všímejte třeba i toho obrázku u klipu - ach!) je v paneláčku top oblíbená, to je nad slunce jasné. Tak ať už to slunce ale vyleze!

Žádné komentáře:

Okomentovat