čtvrtek 11. dubna 2013

Čtu pozpátku

Stůňu a nějak to vůbec nebere dobrého konce. Po takové době už bych očekávala fakt obrat. Nesnáším stonání, protože to neumím. A já nesnáším věci, které neumím. Je to prosté, milý Watsone.



Poslední kniha, kterou jsem přečetla, byly naprosto skvělé Žítkovské bohyně. Doporučuju. Pak se už doslova měsíce snažím dolouskat mužného Steva, ale ten překlad! Ten je tak zoufalý, že po nějaké skutečně nepovedené větě musím knihu odložit. Tímhle tempem není divu, že to nemůžu dočíst. Nastoupila tedy technika letmo. Ovlivněná baltskou cestou jsem se po nějakých dvanácti a více letech vrátila ke starým známým Buddenbrookovým.

Když Tony popisuje svou předsvatební cestu k moři, to, jak projíždí Travemünde, míjí kostel, náměstí a domy a podél vln jedou dál, zajímalo by mě, jak by vyjádřila ten "vřed" u majáku... hotel Maritim. Panelák s 35 patry z roku 1974. Tady si ho tedy mohli odpustit. Raději bych ten staromilský pohled.



A něco na úrovni tajemství kněžny Kateřiny Zaháňské (ano, správně, s nemocí bují všechny mé historické obsese :)): zajímalo by mě, nakolik je pravda, že romány nepsal sám Mann, ale jeho žena, jak tvrdí Hana Havelková. Mann jí prý jen našeptával zápletky a ona seděla a dřela. U tohoto velkolepého modelu lidské tragédie to ale jisě neplatí - Mann se oženil až čtyři roky po jeho vydání.

V té skleničce na první fotce je med, který vyprodukovala moje kamarádka, včelařka Anička. Jsem na ni pyšná. Pomáhal jí tatínek.



Žádné komentáře:

Okomentovat