pondělí 22. dubna 2013

Zahrady světa

Dnes je Den země, svátek, který prostě nemůžu opomenout, protože jsme ho neopomíjeli ani na výtvarce na základce a a vzpomněl si na něj dnes i Google. Proto jsem vybrala něco mimořádně zeleného, co si zaslouží vaši pozornost.


Jedním z nejmocnějších počinů krajinné architektury na sídlišti nebo v jeho těsné blízkosti jsou podle mě berlínské Zahrady světa. Vznikly v panelákové učebnicové čtvrti Marzahnu (kde taky jinde, že) na přelomu tísíciletí. Původně tam soudruzi udělali malinko chybu: místo, vzniklé po výroční krajinářské výstavě nechali upravit a zpřístupnit jako park, ale ten nebyl zrovna dvakrát jako sen, k tomu se přečetlo, že to bylo v roce 1987, takže záhy na to, po pádu zdi se Marzahn začal vylidňovat a tak tam časem nepáchla ani noha.

To by ale nebyl německý ordunk, aby si na to neposvítili, neprověřili všechny možnosti, jak to změnit, vybrali nejlepší a do té se naplno pustili. Město pod taktovkou Grün Berlin začalo postupně budovat relaxační a rekreační park, kam chodí trávit čas nejen lidé ze sídliště, ale díky tomu, že se park protlačil i na stránky průvodců, také turisté. Jako první vznikla čínská zahrada, následovala japonská, pak balijská, arabská orientální a korejská. Západní kulturu reprezentuje anglosaské bludiště ze vzrostlého živého plotu, zahrada filozofa Karla Foerstera s bílou pergolou (ta se mi líbí osobně nejvíc), italská renesanční zahrada nebo křesťanská zahrada s loubím vytvořeným z úryvků ze Starého a Nového zákona.








 Profi fotky jsou z facebooku marzahnských zahrad

Dá se tu jíst a pít v některém z altánů, piknikovat, pouštět draky, cvičit, nebo jen tak ležet na dece... Podle místních prý bývají zahrady nejkrásnější na přelomu dubna a května, kdy vykvétají sakury a nejsou ještě v takové obležení návštěvníky. Těším se, že taky někdy skočím na S-bahn a omrknu to tam. Potěšte se žánrem:



Mimochodem, všimli jste si, jaká zajímavá akce byla letos nachystaná ve Zlíně u příležitosti oslav Dne země? (oficiální web Dne země)

neděle 21. dubna 2013

Romantika na sídlišti

Vlada Voracekposted to to Odposlechnuto v Praze
Sobota, 20.4.2013, v 9:06 - Billa na sídlišti Barrandov
 
Muž v obleku, tak 30+, u lahůdek v supermarketu, po té, co byl obsloužen, se asi po minutě vrátil a oslovil prodavačku: "Mám ještě jednu prosbu, můžete mi říct, kolik je přesně hodin?"
Zaujalo to obě prodavačky - jedna starší, druhá mladší (ta mladší zhruba ve věku onoho muže).
 
Začaly zjišťovat na "pokladně lahůdek" která tiskne lístky s cenou, čas, a shodly se že je 9:06.
Muž: "a víte to opravdu přesně?"
"Ano, přesně.Proč to potřebujete vědět?"
"Protože jsem se právě zamiloval."

S tím odešel. Prodavačky se na sebe po jeho odchodu podívaly.
Mladší: "No, je pěknej!"
Starší: "Asi to chce vědět pro kartářku, aby mu řekla zda má u tebe šanci!"

čtvrtek 18. dubna 2013

Zpátky ke kořenům

Na staré farmě v Andalusii otloukli starou omítku a ponechali původní kamenné zdivo. Líbí? Ano!

Na usedlosti v Toskánsku odkryli nánosy nátěrů a odhalili původní barvu tepaného zábradlí, kterou se rozhodli znovu obnovit. Libí? Ano!

Na loveckém zámečku v Oboře odstranili snížené stropy a objevili původní štuky, které zachovají. Líbí? Ano!

A co tohle:

V paneláku v Rumburku odmontovali umakartové jádro a za ním se objevila surová panelová stěna, která zůstane odhalená. Líbí?

 
 

Další fotky z bytu včetně inspirativního textu najdete tady. Já přidám jen úryvek: "V koupelně se po odstranění umakartového jádra ukázala surová panelová stěna, ta se penetrovala proti drolení a ponechala odhalená. Vytváří tak v jednoduché bílé koupelně zajímavý prvek, tedy beton z roku 1978 (o 7 let starší než klientka). "

Ano! Na co benátské štuky a betonové stěrky, když přiznání může být daleko prostší (trochu nadsázka, přátelé:)!).

 

středa 17. dubna 2013

Jak vybrat vstupní dveře. Skoro praktický manuál

Když jsem pročítala internetové diskuze na vygůglená zadání „vchodové dveře panelák“ a dozvěděla se například, že jedna rodina zůstala několik hodin uvězněná ve vlastním bytě a nemohla ani ven, ani nikdo k nim dovnitř a pomohlo jim až naprosté vybourání dveří, čímž spláchli do záchodu celou "dveřní" investici, říkala jsem si, že ty naše stávající papírové dveře vlastně vůbec nejsou tak špatné, jak se mi zprvu zdálo, výměna nebude nutná ani z praktického natož estetického hlediska a na důkaz správnosti vnitřní úvahy jsem šla do předsíně se na ně znova podívat. Po intimní chvilce s mým vnitřním já a mramorovanou koženkou jsem se vrátila zpátky k počítači s pocitem, že ne všem rodinám se taková neštěstí musí nutně přihodit. Po dalších deseti minutách čtení totálně fundovaných diskuzí "manža to měřil stejně to těm dělňasům nevyšlo", jsem radši počítač zaklapla s tím, že my, MY to teda jako nepodceníme. 

Jako detailista profesionál a ženavšehočinná jsem si 

- vstup znovu parádně oměřila, ničemu se nedá věřit, jako když si to uděláte sami, žejo

- vyjela si na Internetu šest největších českých firem, na kterém jsem si našla dobré reference (a které nevypadaly jako PR od robotů)

- ty jsem obeslala do jejich formulářů či mailů s poptávkou

- odpověděly mi 4 firmy, dvě dodnes ne. První operátorka mi volala ani ne hodinu po zadání poptávky (Sherlock). Úderně okamžitě sjednala příjezd technika k nám domů, s horizontem několika dnů. Další dvě firmy se ozvaly do druhého dne se stejnou nabídkou (Next, Adlo), poslední firma až den třetí (Librax), ale zato s šestistránkovou nabídkovou epopejí.

- technici přijeli, vybrali jsme si pak firmu, která měla nejsympatičtějšího technika a který taky tvrdil, že to budou mít nejrychleji. Jméno nezveřejním, protože nám nic nedali, za to my jim setsakra a tak si nezaslouží zdarma reklamu, chacha :)

A tak poučeni, víme, radíme, na co pozor:

  • původně jsme si mysleli, že důležitým kritériem pro porovnání bude ve výběru firmy cena. Ne. Ceny byly všechny v podstatě stejné. Jedna nabízela levnější vložku, další zárubně, jiná měla v akci dopravu zdarma. Ve výsledku se ale cenově lišily mezi sebou jen asi o dva tisíce, přičemž neporovnávám zcela identické výrobky u všech, takže vlastně vůbec. (Je to děsivé, ale dva tisíce jsou v položce nových dveří částka skoro zanedbatelná. Připravte se na daleko vyšší pálky, než firmy inzerují. Vono se to totiž nasčítá... ) 
  • když si objednáte zástupce firmy domů, přijede velmi brzo a velmi rád. A po pravdě, moc se s tím mazat nebude. Má s sebou jen vzorky materiálu dveří a vložky s klíči, nikoliv barvy a kliky... Pokud vám úplně nezáleží na barvě a materiálu dveří, klik, zárubní, nevadí. Pokud chcete rozhodovat co za ty prachy dostanete, jděte i na prodejnu. Na prodejně jsme měli daleko větší příležitost si dveře prohlédnout, ochmatat si povrchy, brát rukou za kliky, zkoušet si odemykat, vidět, jaké jsou rozdíly mezi jednotlivými zpracováními kování atd.
  • ani na prodejně se ale nikdo extra dvakrát neobtěžuje. Testovala jsem: vybrala jsem například dveře bezpečnostní třída tři. K nim zámek bezpečnostní třída čtyři. Prodavač bez mrknutí oka sepisoval, až na moji otázku, jestli je to takhle v pohodě a návodné "není to vlastně nesmysl a zbytečné?" mi přitkal a objednávku opravil. Takže radím - dopředu si všechno nastudujte 
  • nevěřte pohádkám o termínu. Dveře NEbudou do týdne. Není to technicky možné. Firmy mají v záloze jen velmi omezený počet základních dekorů a zárubně se dodávají ve zkrácených lhůtách jen v základovce. A to asi nechcete, žejo. takže logicky z lakovny musí schnout a nikdo se dvakrát nepřetrhen, aby vám to foukal nebo ovíval tisícovkama, co za to vypláznete. A i na tu slibovanou délku si přitlačte. Nám se například schovávali za to, že na objednávce bylo popletené číslo telefonu, nešlo se nám dovolat a proto dodávka stále stagnuje a ještě není. Stačil ovšem jeden nevlídný telefonát a ejhle, za dva dny se instalovalo... 
  • sondujte slevy. Velké firmy je mají rozeseté všude možně po internetu, ani o nich sami zaměstnanci neví. U mé objednávky se slevou z iDnesu dokonce povolali na prodejnu samotného, to se podržte, manažera marketingu! Samozřejmě se slevy nesčítaly.   
  • No ale především! Nenechte se nachytat podomními prodejci. Budou se vám jen chechtat. Jsou to takoví ti mladí pánové, co oblepují vchody nabídkami s montážemi za patnáct-dvacet tisíc komplet nové dveře. Ve své podstatě se ale nejedná o dveře bezpečnostní, jen o jakousi kosmetiku, která má působit velemocně a nákladně. opak je pravdou a nejen, že ty jejich pláty (poznávací znamení těchto pseudodveří) vypadají jak kdybyste nebydleli v paneláku, ale na Pernštejně nebo Bouzově (ale zase proti gustu žádný dišputát), ale stojí řádově stovky korun, kdyžto vy za ně zaplatíte tisíce. A takový blbci snad nejste!
Pro názornost fotky dveře před, během procesu a po. A nakonec i pár těch obrněných. Aneb čeho se vyvarovat, akční snímky sousedského neštěstí. 





 

 
  
No ale aby to neskončilo negativně, ale inspirativně. Korejský (jižní!) umělec Choi Jeonghwa, kterého miluju pro jeho věčně pozitivní, hravá a energická díla (mimochodem také autor loňského lotusu na Břevnově) vytvořil v prima panelák. Obložil ho tisíci dveřmi. Jakpak se tam asi bydlí?

 



 

Komiks


Mini komiks od archikLa. Ta sídliště od řadovek snad opisují! Nešlo vás tím nepobavit. Prima den!

pondělí 15. dubna 2013

Voživíme balkóny!

Venku jaro, ptáci řvou, kytky smrděj, balkóny žijou. Pardon, vožívají. Tak třeba já jsem dneska natřela naší dílcovou akátovou podlahu z Ikea, abych záhy zjistila, že kýžený výsledek se nedostavil ne proto, že by barva byla špatná, nebo stará, ale proto, že to byla bezbarvá lazura a já chtěla hnědou a tak opráskaniny sice už nejsou jen opráskaniny, ale lesklé oprýskaniny a bez ruměnce ve tváři bych to mohla vydávat za záměrný retro, cool a šik bohemian chic, ale já nechci, protože chci prostě normální podlahu a tak holt pojedu do kuličkového království pro novou, jinou, hnědou piksličku.

Ale zdaleka ne každý byl dnes tak neúspěšný jako já! Třeba pán v nejvyšším patře paneláku přímo přes křižovatku si spokojeně sviští v jarním odpoledni (tipovala bych to) Flame Orange, 15-1157. Celý balkon, všechny stěny, nekompromisně. Jen pod parapetkem stále zbývá bílá plocha, mám lechtavé podezření na něžné stvoření ornamentku. Vystoupí zrozen z šedi nezatepleného paneláku, stejně jako Boticelliho Venuše z mořské pěny. (Nezatepleného, ale medvědím hovnem pečlivě vyspárovaného, na to vemte jed!) Nemůžu se té poetiky dočkat!

 
Flame Orange je vůbec oblíbená balkonovka, ba co víc, fasádovka! Šťavnatá, exotická, přátelská. A to bych řekla že hlavně! Je taková "pohodová", že jo? Připadá mi, že je to metamorfóza meruňkového moru prosakujícího z obýváku na lodžii, jen v trošku ostřejší verzi. Nebála bych se ji nominovat na nejoblíbenější barvičku českého sídliště! Chudáka, přitom taková krásná barva to jinak je.

Až bude vymalováno, přijde na řadu venkovní nábytek. Kde jsou ty časy nízkých plastových židlí Kona!



Kdo tenhle nábytek doma neměl, ať hodí kamenem. Minimálně měl totiž nějakého Konina bratříčka nebo sestřičku, protože je fakt, že Kona byla vždycky velmi lowendový model. Ale kde ty časy jsou... plasťáky už pomalu střídají kvalitnější kousky (nebo alespoň tak doufám!) a z Kony se pomalu stal symbol letních měsíců 90. let. Toho si všiml umělec Bert Loeschner a zasvětil Kone tvůrčí život. A mě se to nesmírně líbí. Lehkost, nadsázka a vtip. Nové kousky, doplněné i o dvatři roky starší dílka odprezentoval na letošním Salone Del Mobile v Miláně. Fotil NWW, užijte si taky a mějte hravý den!





sobota 13. dubna 2013

Pán indženýr, bol byste od tej lásky a napísal nám dačo...


... budeme mít takové posezení, výročí sídliska, přátelské posezení, bude potřeba nějaká řeč, víte, od někoho zasloužilého... šlo by to? A tak ing. Boris sedl a psal.

...
....
.....

a pomalu končil...

Vidím, že jsem se vzdálil od původního tématu „proč se dá spokojeně žít na Terase“. Jsem svým založením člověk městský. Rád chodím na koncerty, do divadla, do Filmového klubu, na výstavy. Dostupnost centra historických Košic trolejbusem, tramvají či pěšky je výborná, což považuji za velkou přednost bydlení na Terase. Ale ani „skutečná příroda“ není z Terasy daleko. Zajít si pěšky na Bankov a odtud třeba na Jahodnou není problém, stejně tak do Čermelského údolí, což je blízko, a odtud třeba na Alpínku a Dianu nebo do Kavečan. Košice mají krásné okolí, které je z Terasy velmi dobře přístupné. Košické železárny mi daly práci i byt a Terasa prostředí, ve kterém jsem spokojeně žil a žiji.
Ing. Boris Štěrbák, Košice, 30. marca 2012


Všimli jste si data? A zdálo se vám také, že projev mohl stejně tak dobře zaznít na zasedání schůze v roce 1982? Ale kdepak. Pana inženýra poprosil asi tak loni touhle dobou náměstek pro kulturu v Košicích, či kdo. Sídliště Terasa (mimochodem významné dílo architekta Hornunga, urbanisty, držícího se teze, že doprava musí vyhovovat městu, ne město dopravě, a o kterém vám ještě určitě napíšu) má padesáté výročí a na to se nemůžeme jen tak vyfláknout, žejo, když jsme příští rok to hlavní město evropské kultury. Nebo evropské hlavní město kultury? No to je fuk. Hlavně aby to ing. Boris napsal.

Já vím, že je to pán v letech a "budurádakdyžbuduZPOLOVINYtakvgrifujakoon" a milion dalších frází. Ale jednoduše, nemůžu si odpustit v hlavě ty stíny minulosti. Příběh pana Borise a jeho života za minulého režimu by mě asi zajímal skoro víc, než Terasa. Ale i ta je velmi poutavá.
Celý Borisův proslov (jeho stavba nic neubírá na zajímavém obsahu!) najdete tady.

Mimochodem, Terasa má velké plány do budoucna. Existuje projekt na pěší propojení sídliště s centrem. Průměrný chodec by se do města, za kulturou a do práce dostal zhruba za dvacet minut. Za dnešní situace je prý Terasa bez MHD či automobilu pouze velmi obtížně dosažitelná. Přiznám se, že tady sama nevím: pan ing. Boris si ji v proslovu jako důchodce pochvaluje. Ale asi to bude velmi aktivní a akční důchodce, když architekt Okamura, který je v produktivním věku, pěší (ne)dosažitelnost naopak kritizuje a je pro sídliště obvykle typická. Budu se tam asi muset sama vydat a situaci zjistit.

Kéž by pro pěší vysvitlo slunko a to nejen na Terase. Když už ne pro obyvatele, tak alespoň pro odkaz pana Hornunga...

 
 
 

pátek 12. dubna 2013

Proto zemětřesení v Arménsku mělo tolik obětí. Panelák = domeček z karet.

Titulek není nic jiného než citace hrubě vyrvaná ze chřtánu jednoho z komenutujících pod rozhovorem s Takeši Hosakou, který vyšel včera. Ta diskuze mě trochu vytočila, ale s tím se nedá nic dělat. Jinak Takeši byl moc prima.


  

čtvrtek 11. dubna 2013

Čtu pozpátku

Stůňu a nějak to vůbec nebere dobrého konce. Po takové době už bych očekávala fakt obrat. Nesnáším stonání, protože to neumím. A já nesnáším věci, které neumím. Je to prosté, milý Watsone.



Poslední kniha, kterou jsem přečetla, byly naprosto skvělé Žítkovské bohyně. Doporučuju. Pak se už doslova měsíce snažím dolouskat mužného Steva, ale ten překlad! Ten je tak zoufalý, že po nějaké skutečně nepovedené větě musím knihu odložit. Tímhle tempem není divu, že to nemůžu dočíst. Nastoupila tedy technika letmo. Ovlivněná baltskou cestou jsem se po nějakých dvanácti a více letech vrátila ke starým známým Buddenbrookovým.

Když Tony popisuje svou předsvatební cestu k moři, to, jak projíždí Travemünde, míjí kostel, náměstí a domy a podél vln jedou dál, zajímalo by mě, jak by vyjádřila ten "vřed" u majáku... hotel Maritim. Panelák s 35 patry z roku 1974. Tady si ho tedy mohli odpustit. Raději bych ten staromilský pohled.



A něco na úrovni tajemství kněžny Kateřiny Zaháňské (ano, správně, s nemocí bují všechny mé historické obsese :)): zajímalo by mě, nakolik je pravda, že romány nepsal sám Mann, ale jeho žena, jak tvrdí Hana Havelková. Mann jí prý jen našeptával zápletky a ona seděla a dřela. U tohoto velkolepého modelu lidské tragédie to ale jisě neplatí - Mann se oženil až čtyři roky po jeho vydání.

V té skleničce na první fotce je med, který vyprodukovala moje kamarádka, včelařka Anička. Jsem na ni pyšná. Pomáhal jí tatínek.



středa 10. dubna 2013

Aby se nezapomnělo na MDŽ


Minulý týden probíhal ve Veletržáku Architecture Week se čtyřmi tématy: Světlo v architektuře, Moderní design pro ženy (MDŽ), Happy Home (pražské bytové projekty zeleného bydlení) a We like it (lifestylová přehlídka).
Na můj vkus trochu moc věcí na pár metrech čtverečních, běžný konzument musel mít problém se s tím porovnat, o co komu tedy vlastně jako jde. V mainstremových médích stejně jednoznačně kralovalo MDŽ díky svému návodnému a zavádějícímu názvu a mezi odborníky vedlo Světlo. Tady nebo tady si můžete přečíst více novinových zpráv. Já vyzobám jen pár drobností, které mě zaujaly.

  • Plechárna/Jan Uldrych. Od něj je triptych hned na první fotce. I když předpokládám, že se sem obrazy vybíraly hlavně tak, aby barevně (tedy chladné šedo-bílo-černé valéry) konvenovaly modelovému bytu, líbily se mi ohromně.

(Nelze nezmínit, že mě tam doslova všude(!) dráždila lampa Tolomeo, ve všech možných velikostech a stínítkových variacích. Na tuhle fotku se vetřela taky. To asi abych nezapomněla, že její výkyvnou lustrovku máme na wishlistu :))

Mimochodem, nějak se nemůžu zbavit pocitu, že na těchto dvou Uldrychových plátnech je Jindra Vejvodová z AnFasu? Potvrdí/vyvrátí mi to někde?


  • trika Kamily Vodochodské. Z webu se moc usoudit nedá, předtím jsem ji také neznala a s tím, co jsem viděla naživo na ramínkách, bych si ten web teda fákt nespojila. Trika byla ale úžasná. Našly se na nich nejen supertrendy lebkouni (kteří už mi sice trochu lezou na nervy, ale pohltili mě taktéž) ale i nadčasovější aplikace, bylo vidět, že je to všechno ruční pečlivá práce a hlavně ten materiál! Láska na první dotek. Prodávala Mona, myslím, že bude stát za to, tam někdy vyrazit.

  • zrcadla z Porady. Perfektně by s nám hodila do dlouhé úzké předsíně. Barevně, tvarově, materiálově, prostě vším. Výrazně mi ale nepadla do noty cena. Sada sedmi za necelých 40.000 vážně není za hubičku. Třeba to ale u nás vystavovatel a prodejce má za lepší cenu/v jiných sadách.  
 
Hned pod tahle zrcadla bych si dala klasický B&O přehrávač, žejo. Každý příchod domů, jedna velká diskotéka. S kruhem člověk aspoň ví, kam se točí svět.
 
 

  • světla z Volyně. Lehce unavené studentky vystavovaly světla svých spolužaček. Stínidla musela přesvědčit každého, že to s naším středoškolským vzděláváním není tak špatné. Mě ta svítidla nadchla hodně, dívky se dokonce pochlubily, že už jejich paní učitelka na výstavě jednala s někým, kdo by byl ochotný posunout to směrem do výroby. Pokud by se to podařilo, byl by to velký, ale zasloužený úspěch. Po smrštích všech těch nepoužitelných "árty" příšerností, co se velmi často z takovýchto škol valí, to je osvěžující, čistý, lehce skandinávský funkční design. 

  • krásní lidé. Myslím bez ironie. Krásné, opečovávané dámy všech věkových kategorií, krásní panové. Čisté boty, vůně, žádná zoufalí sběrači letáků s igelitkami z nákupních řetězců. Chvílemi jsem si myslela, že horečka přitvrdila a že ani snad nejsem v Praze! Děkovala jsem si, že jsem se oproti původnímu záměru, ač mi opravdu nebylo nejlíp, přece jen vybičovala a vypravila se ven se vším všudy, ne po houmlesácku, jak si s radostí občas vyhodím z kopýtka a kryju se jen slunečními brýlemi.

Jinak tam tomu vládla výstavní klasika: Sia, Snel z Loděnice (vybraná moc příjemná barevnost), Vágnerovy postele za miliony a Space4Kids. Jejich dětský pokojíček byl ale docela inspirativní. I když v tom ještě nejedu, dovedla bych si představit, že se tohle vmáčkne i do paneláku, je to praktické a nenatropí ostudu. Líbí se mi barevnost a vtipné zpracování na první pohled totálně obyčejné sestavy. Při bližším ohledání je vskutku prostorná a děti v ní rozhodně nebudou slisované jako ve starých známých dvoupatrovkách, které mi přišly hodně radikální už v dětství, když jsem je vídala u kamarádů doma.